Pozoruji černé havrany...

Seděl jsem v kavárně, venku pršelo, přemýšlel jsem, jak se vlastně v poslední době cítím. Připadal jsem si jak socha, jak vetřelec mezi lidmi a tak vznikla úvaha, o tom, jak se cítím, mám pocit, že se neměním, jako upír od Stephanie Meyer, a tak to vzniklo.

Příjemné počtení

Láska je pro všechny, snad kromě mě…

Venku prší, kapky dopadají na dlažební kostky, rozstřikují se a v prohlubních chodníku se dělají louže.

Vypadá to, jakoby nebe plakalo. Snad pláče za mě, když já nemůžu.

Už dávno jsem ztratil tu schopnost.

Sedím u velké prosklené stěny a dívám se na ulici, za chviličku bude zima, ale po sněhu ani památky. Jen ten temný smutný déšť.

Když se dívám na lidi, procházející za tou skleněnou stěnou, připadám si, tak strašně neměnný. Já zůstávám navěky stejný, ale lidé? Pořád někam pospíchají, dnes všude převládá černá, a šedá. Pánové v oblecích, ženy v kostýmcích, v temných černých barvách, snad jakoby se zapomněli radovat ze života.

Zachmuřené tváře, uspěchaný pracovní krok…

Jen já tu sedím a dívám se na ně, jako socha. Když to vezmeme obrazně, možná i doslovně, jsem taková socha. Jsem krásný tím záhadným upířím způsobem, nemusím dýchat, pohybovat se, mrknout, vlastně cokoliv, jsem socha, lidská socha, se zamrznutými city, vzhledem i vším. Jsem taková socha z ledu, která nikdy nerozmrzne. Ani oheň mě nedokáže zahřát.

Sedím tu, možná chvíli, možná už několik hodin. Nezáleží mi na čase, nezáleží mi na ničem. A na nikom.

Nemám za kým pospíchat, nemám proč se někam hnát. Práce mi neuteče a doma mě nikdo nečeká.

Dřív bych uháněl domů, ale dnes? Dnes už ne.

Zůstal jsem sám. Dřív jsem zkoušel hledat lásku, ale nemá to cenu. Tu jedinou, tu pravou? Ta mě opustila a je to tak strašně dávno. Čím víc se ohlížím do minulosti, a čím víc času uplynulo, připadá mi to tak strašně vzdálené, já jsem tak jiný člověk, a přesto stále stejný.

Je to ubíjející, je to plné zatracení, a nedá se s tím nic dělat.

Nejde to změnit.

A možná, že si v tom i sám libuji. V samotě, smutku a prázdnotě. Není žádné rozptýlení, nic co by mě bavilo, jen na maličký okamžik to zabaví mysl, a pak? Zas spadnu zpět.

Miloval jsem čtení, čtení starých krásných románů a zamilovaných příběhů, jenže po čase zjistíte, že ať čtete cokoliv, všechno je o tom samém, jen postavy se mění.

Nakonec zjišťujete, že život je jiný.

Je smutný, pokud žijete bez lásky, bez rodiny a bez přátel.

Samota je krutá, pokud s tím nic neděláte, utonete v ní. A pak, když si to uvědomíte, zjistíte, že není návratu, protože ať uděláte cokoliv, vždycky se k samotě vrátíte, ona si vás najde. Vždycky bude uvnitř vás, ale vy si to neuvědomujete, nechcete, jenže jednou vás dostihne, ať se vám to líbí nebo ne.

Pokud nenajde svou správnou lásku, budete vždy sami, a pokud najdete svou velkou lásku, bude svět krásný, a pokud ji promrháte, budete zjišťovat, že se k ní vždycky v myšlenkách budete vracet.

Srdce bolí, nebe pláče a já tu sedím.

V davu černých havranů sem tam zahlédnu úsměv, je to vlastně krásné, když v téhle uspěchané, divoké době najdete pár upřímně šťastných lidí.

Možná, že byste si z nich měli vzít příklad, a hledat a hlavně najít své štěstí…

To je účel lidského života…