Děti mají svůj svět a to je moc dobře.

Sbírám autíčka jako tenkrát,  jako tenkrát,
aby se hnus z řevu do mě nevkrad.
Řev, křik a malý kluk sedí na angličáky hledí a má svůj svět,
nikdo do něj nesmí, nikoho tam nevpustí,
ani křik, ani zlost, ani vztek, jen angličáci do něj mohou vjet.

Angličáci - Matchboxy, Made in Italy, Made in Germany, bere i ty ohraný.
Škola ho moc nebaví, však směnný obchod s autíčky vzkvétá,
do skleněné vitrínky přibývají rychle další, za ta dětská léta.

A už je to tady, čtyřicet let uteklo jak voda,
já stojím v bazaru a cosi mě hlodá.
Mám ho koupit?, nebo néé?, no to je jasnééé jéminééé!!
Za vitrínkou jako tehdy, ten samý modýlek stojí a hle, stal se zázrak!,
teď mi není padesát, to se přeci hodí.

Je opět jako malý kluk, co autíček měl mraky,
předražené autíčko koupí hnedka, žádné s tím fraky.
A tak dětská sbírka, ta samá, Ta samá jako tenkrát se opět oživuje
a já na ní zírám, zírám, nad krásou autíček, jako tenkrát když jsem byl malý kluk.

Ten dětský svět, ta autíčka anglická, německá, italská,
mu zachránila dětství,
je lepší sbírat Metchboxy, než řvát a třískat pěstí,
jako jeho táta.

A tak táto, buď jak buď, buď už v konci v klidu,
vždyť od tvé smrti jsem ti již hodně odpustil,
to i kvůli těm dobrým věcem co jsi pro mě dělal,
to prostě Musím připustit.