Hudba

Hudba, to je pojem, možná, snad se dá říct skoro věda, věda, která toho člověku přinesla tolik, aniž by musel trávit věky v laboratoři nad mikroskopem, po levici zkumavky, baňky a kádinky, po pravici písně rozpitvané na takty, houslové klíče, noty, pomlky a jiné značky s tím související naložené do bůhvíjakého roztoku. Proto, aby člověk, jakožto inteligentní tvor (alespoň se to o něm říká, co však je pravdy na tomto posudku se můžeme jen dohadovat při pohledu na pomalu ničící se svět, ne však vlastní vinou), našel kouzlo hudby, nepotřeboval dojít až takovéto vyspělosti, kdy zemi ovládají stroje, počítače a jiné rozmanité vymoženosti zplozené lidským mozkem, někdy se bojím říci rozumem, stačilo se jen zaposlouchat. Snad první tóny, které kdy dokázal člověk vnímat jako hudbu, byla hudba přírody. Tráva a lesy šuměly a šeptaly ve větru, jeho smutná žena meluzína později prolétla každý komín a žalostně plakala, až lidem naháněla husí kůži. Rozkvetlé stromy a letní louky bzučely hmyzem, kamení na pradávných cestách vesele chroupala pod nohama a ptačí koncert byla úplná nádhera, která se nedá už vůbec nijak popsat, ani nejlepší skladatel by to svými důmyslnými značkami, notami, nedokázal, není divu.
Noty, byly to právě noty, které hudbě tolik pomohly, ale byla k nim skutečně dlouhá cesta. Když lidé začali vnímat libé zvuky přírody, nějakou dobu jen poslouchali a pokud jim v tom zrovna nic nebránilo, užívali si to a odpočívali. Časem jim ale asi začalo vrtat hlavou: „Jak je možné, že obyčejný zvuk může být tak krásný,“ a později „proč ho nezkusit napodobit?“ A nastala další etapa hudby, kdy člověk chvíli naslouchal a poté hledal vhodné předměty, kterými by se „to“ dalo napodobit. Zprvu to byly jen klacky a kamínky, ale nenechte se mýlit, možná, že kdyby to takhle nezačalo, hudba by vůbec nevznikla a troufnu si říct, že kromě lidí hluchých, které v tomto případě opravdu lituji, si žádný člověk život bez této vědy, tohoto umění, nedokáže představit.
Takže dále, když přišel zvonivý kov, tak lidé, kteří se ve svém vývoj stále zdokonalovali, vymýšleli nyní stále důmyslnější a složitější nástroje a postupem věků, dlouhých věků, bylo vyrobeno nespočetně mnoho nástrojů všemožných velikostí, tvarů, zvuků.
Takovou druhou půlí této etapy byl způsob zaznamenávání hudby a její podání. Obojí už měli na starosti výhradně lidé.
Už téměř od počátků člověku kmital před očima otazník: „Tak, teď jsem složil řadu zvuků, která zní moc pěkně, ale jak si ji mám zapamatovat na delší dobu, člověk je bytost zapomětlivá až sklerotická, tak jak s tím mám naložit?“ Řadou zvuků bylo myšleno něco na způsob písně. Některé z dávných písní se dochovaly na velmi vzácných rukopisech a ta opravdu nejstarší, je snad jen jedna, je vyryta v kameni.
Kdysi byla hudba používána především pro duchovní účely, dále k ulehčení práce, pro pobavení a pokud nebyla za účelem války a jiných utrpení, měla lidi povzbudit a potěšit.
V dnešní době, uspěchané a přetechnizované, bývá hudba přírody už málo slyšet tak jako tehdy, v dávných dobách, a i kdyby, lidé už ji nebudou vnímat tak jako za dob, kdy žádnou jinou muziku neznali, to prostě už není možné. Ale i oni se nyní k přírodě občas navrací, v jakékoli podobě, za jakýmkoli účelem a „hudbě svých předků“ naslouchají.
Klasika, lidová, polka, rock, pop, punk, heavy metal a spousta, spousta dalších – to jsou druhy hudby nám v současnosti známé a každý styl vyvolává v člověku určité pocity. A proto je hudba tak zajímavá, tajemná, nebo drásající naše sluchová ústrojí. Ta neidentifikovatelná „věc“, která na to možná na první pohled, nebo snad spíše poslech, nevypadá, ale nikdy nemůže být zcela pochopena,
Můj vztah k hudbě je… nevím, jakým slovem ho správně označit… no, celkově má hudba ve mně svého spřízněnce a obdivovatele, který snad dokáže ocenit dílo skladatele nebo zkritizovat nepovedenou práci. Hudba, to je neurčitý obraz, kreslený neznámými barvami, štětcem číslo x a rukou malíře „nevímkoho“, hudba, to je prazvláštní nehmotná směs akordů, not, pláče, smíchu, radosti, strasti, utrpení, bolesti, krásy… Nese se jako něžný vánek, dopadá na naše smysly jako krupobití, nebo metá kolem sebe blesky, ale pořád, pořád je to hudba, tak zranitelná… To obrovské nic, co se žene z nástrojů, či reprobeden, napadá nás všude – doma, na ulici, v obchodech – a nenechá nás chladným snad v žádné situaci, jejich interpreti jsou známí po celém světě, jsou obléháni fanoušky a penězi. Ale hudba ke štěstí bohatství nepotřebuje, ona sama je pokladem, byla, je a bude vždy mezi námi.
Navždy. Ona je věčná. A stejně, jako tomu bylo kdysi, jako je to dnes, i v budoucnu si každý najde svůj styl, jehož poslech ho pohladí, ať už je to jiným nervy drásající „tvrďárna“, či ladně se nesoucí tóny houslí.

Pohled na hudbu může mít každý úplně jiný, tohle je ten můj. Ať už se někdo ušklíbá, nebo dokonce bláznivě směje, nebo si říká, že tomu tak jako tak chybí hloubka, ať už má sebevětší výtky, můj názor tím změnit nemůže. A to je také další věc, a zdaleka ne poslední, která mě na hudbě přitahuje, podobně jako u otisků prstů neexistují na světě dva lidé s naprosto stejným postojem k danému tématu.