Střípky životem popsané...

Na své cestě životem jsme každý sám. Trmácím se jako věčný poutník ve své touze. Neboť není živého tvora bez touhy.

Ptáček v koruně modrého stromu na obraze mého přítele má červené ocasní péro. Je zvláštní, dalo by se říci až krásný. Krásný, leč nespokojený. Touží sedět na stromě červeném a mít ocasní péro modré. Je snad pošetilý, je snad proto marnivý? Ne, jen žije svojí touhou.

Rybka Paví očko Fifina v akváriu u Křížů měla též svoji skrytou touhu. Chtěla se natřásat před větším dravým rybákem. Toužila po obdivu a ocenění, netouží. Zbyla z ní pouze tvrdá ocasní ploutev. Natřásala se, co jí rybí síly stačily, žel pouze jedenkrát. Netušila, že tím vzbudila samečkovu dravčí chuť k jídlu.

Stará kočka Ťapka, moje bývalka, ta zase toužila po svém sličném sourozenci, kocourovi Ferdovi, on měl však svoji favoritku. Tou Ťapka rozhodně nebyla. Její touha zůstala nenaplněna, neboť Ferda ukončil svůj mrouskavý život vesnického proutníka v ulici Květoslava Mašity pod kolem linkového autobusu na trati Řevnice–Dobřichovice–Všenory–Černolice–Mníšek pod Brdy.

Já kdysi toužila taky. Jako ta Ťapka, rybka i ten ptáček. Já se chtěla dotýkat hvězd, když ne to, tak alespoň korun mých modrých stromů z dětských snů. Tam bydlela moje létavá duše. Kde bydlí teď? Asi v srdci a srdce mám na dlani, nikdo ho však nechce. Že by bylo volné? Asi ano, až půjdu kolem řeky, hodím ho tam vodě na pospas.

Tak to jsem psala v posledním měsíci Babetina života, tehdy, kdy jsem si plně neuvědomovala, jak moc patří to moje srdce a ta moje dávná touha právě a jenom jí. Když jsem si tento fakt plně uvědomila, moje láska už umírala.

Vteřinu poté, co opustila moje Babeta tento svět, všechny střípky nabyly podoby ostrých, řezavých střepů, které mi rozřezaly duši i srdce na krvavé cáry…