Kontakt? Psychotext třetí?

Po mnoha dnech vyšel mudrc ze stanu. Rozhlédl se po stanovém městečku, tichém, zarostlém to místě obývaném toliko dvanácti muži, kteří zasvětili svou přítomnost dumání. Chvíli stál před svým stanem a rozhlížel se. Tráva byla zelená, vlhká ranní rosou, přesně taková jakou jí zde před pár dny nechal. Velmi tiše se rozhlížel kolem - jakoby nechtěl narušit situaci, jakoby chtěl využít momentu překvapení.

A to nastalo když z jednoho ze stanů po jeho pravici vylezl další muž. Byl to také téměř holohlavý, vousatý dumoň. Chvíli se na sebe dívali. Mudrc pak pomalým krokem přistoupil k dumoni a zeptal se "Jsi to ty?". Dumoň několik nepopsatelných momentů mlčel. Pro oba muže byla tato situaci už velmi nezvyklou, a jejich provandrovalé mysly prožívaly nyní šok. Něco jako vnímání času bylo teď mimo dosah. A pak odvětil "Jsem to já". Mudrci se hlavou honil vír myšlenek, pochyb a nápadů. Jeho další otázkou bylo "Jsi tu? Protože já tu jsem." A odpovědí mu bylo podezřívavé "Já tu jsem...".

Po několika minutách už ďábel viděl oba muže, jak mlčky sedí naproti sobě. Snad si prohlíží své zubožené tváře?

Přesvědč mne, že tu jsi.

Druhý muž tlesknul.

To není důkaz. To umím taky, hleď...

A druhé tlesknutí bylo po určitou dobu opět jediným výrazným projevem.

Jen jsem viděl a slyšel tlesknutí. To ani neznamená že mám uši, natož aby to dokazovalo tvou existenci.

A co teprve já, blázen co tu sám sedí v mokré trávě, tleská a mluví sám se sebou?

Sám bych to neřekl lépe. Víš...

To už sám mluvit nedokážu? Musím k tomu slyšet tebe?

Však víš, že vím, že víš... že přesně to bych řekl, abych se sám obelhal. A ty? Snad věříš své iluzi?

Pro nás oba je to neuvěřitelné. Jen který z nás jsem já?

Když budu dělat že věřím, že tu jsi, ta iluze bude dělat totéž?

Sám jsi to právě potvrdil.

Tohle je šílenství, mluvit sám se sebou?

Ne, pokud jsem to dělal celý život. A pokud mluvím jen sám se sebou, potom jsem jen já člověkem, a tedy jsem jediný a normální.

A celý život sleduješ iluze za sklem... A když natáhneš ruku, narazíš na sebe. Na sklo.

Narážet na sebe celý život...

A celý život jsem já.

Já umřu, až se pochopím? Bude ze mne smrt?

Nesmysl.

Pokud jsem jen já, jak by po smrti mohlo být nic? Pokud jsem jen já, potom "nic" neexistuje.

Nebo jsme jen já a nic?

Tedy vesmír, a pak už nic?

A jak se z něčeho stane nic?

To asi nijak.

Potom tedy nic není, a jsem jen já.

A smrt je mou součástí.

A má přijít sama, nebo za ní mám jít já?

To záleží jen na mě. Jsem jen já, a tedy tak jak to udělám, tak to má být. Ovlivněn iluzemi jiných, mnou vytvořených, já tvořím realitu.

Tedy ty a já, oba jsme já.

Ano. Sranda, že to říkáš ty.

A oba mudrci se sýpavě zasmáli to ticha lesa, do svitu měsíce...

Ale pokud jsem jen já, potom není možné abys ty měl vlastní vědomí, vlastní mysl a duši.

Ano, tu mám jen já, ty ne.

Já ale vím, že já jí mám. To ty ale budeš dělat, že nevíš.

S tebou mluvit, to je největší zbytečnost co můžu dělat. To je jako schovávat a hledat se v zrcadle.

Naznačuješ mi, že dělám zbytečnost?

Nastalo ticho, a poté se oba vrátili do svých stanů.

Mudrc naštván že se nechal napálit, že si sám musel vyslechnout že marní čas.

Dumoň naštván, že si sám musel říct, že dělá hloupost a marní čas...