Psychoještěrka

Občas mě navštíví Regál posel. Šeptá mi, do uší, do hlavy, do myšlenek. Slova co jsou jen těžko slyšet, případně když slyšet jsou, nedávají smysl a jsou překřičeny jinejma. Posel Regál, tedy posel z bájného světa, z království Regálů svobodných. Nebojí se, nemá strach z ničeho - nevadí mu tuny lidí, nevadí mu prostředí či snad světlo. Naopak, vyhledává chvíle hluku, kdy pro hluk samotný ten jeho hlas vynikne.

Hluky, hlasy, vlny motivů a myšlenek plynou všude kolem, a z lidské přirozenosti, vytváří pravidelné obrazce a úplné duny. Když pak mezi zlatými dunami proběhne hbitá zelená ještěrčička, kdo by jí neviděl? Kretén nebo debil, a slepý taky. Slepý nejsem, kretén bo debil taky ne - nebo se to u mě navzájem neguje, tudíž si toho pohybu v poušti všimnu. A když je čas a chuť se dívat, ještěrka běží dál. Její tlapky zanechávají v písku droboulinké stopy. Po chvilce však roste, až je z ní ještěřačka, ještěřák, had, krokodýl, drak.... tak daleko se ta moje ale ještě nedostala :) Zatím vždy ten had zmizí za další dunou. Stopy chvíli zůstanou, než jdu pryč nebo než přijde bouřka.

Dnes ke mě Regál promluvil velmi tiše. Mám pocit že už mi možná nějakou dobu nenápadně zpívá... podzpívává mojí mysl, moje vědomí. To se pak kolíbá, kýve a stáčí, náchylné k pohledu jinam. A tu už zahlédne ocas ještěrky... utekla. Je za rohem. Stále ale vidím její stopy a tak si sednu do písku a píšu. Nechci se podívat jinam - už bych to nenašel. Písek, o řádek níž pod jejími stopami, se plní drobnými znaky.

Jooo! Tentokrát to mám. Našel sem si čas, pozornost a chuť. Mám to tu, je to tady... pak se na písku vedle mého objeví další stín. Ještěrka se vrátila. Pomalu jde ke mě... ne nechce mě kousnout, nechce mě poprskat (stejně by mi to v tento osudový moment nevadilo). Už je u mě, podívá se dolu na písmo... Zasměje se a uteče. A ještě toho drze ocasem půlku smazala.