Etický problém

Nechtěl bych začít tuto úvahu souslovím "nechtěl bych začít", nicméně chci začít, ale o tak sofistikovaném, různorodém, velmi rozsáhlém a v celkovém pojetí velmi těžce dosažitelném pojmu, jakým Etika je, jest začátek velmi složitý. Pravděpodobně prvním známým a doloženým etikem z dějin, by mohl být filosof Aristoteles, nicméně i morální a etické pojmy a témata se mohou vyskytovat i u jiných autorů, nicméně, dle mého, považuji Aristotela, jakožto žáka Platóna za předního a nejznámějšího, v důsledku velmi pečlivého a přehledného etika-filosofa, na rozdíl např. od složitě píšícího filosofa-etika Kanta, například jeho Kritiky, ať se už týkali praktického rozumu, čistého rozumu a jiných, která není složitá svým obsahem ale termíny, která za éry Aristotela ještě nebyly stanoveny, proto se přikláním k názoru, že je to jednodušší a snáze čitelné, nicméně proti gustu žádný dišputát. Každému dle libosti a chuti.Zde se taktéž objevuje etická problematika, nicméně za přečtení stojí dle mého Aristoteles. Bylo by naivní a jednoduché (prosté) nedomnívat se, že např. Kant neotevřel nikdy knihu Aristotela a jeho několika etik a zejména jeho nejznámější, zpropagované, epochální a nejlepší dílo Etika Níkomachova (věnované jeho synovi). Nechci tím napadnout Kanta, ani jeho "funklub", nicméně něco na tvrzení, že počínaje středověkem se veškeré učení staví na kamenech, které položil starověk určitě jest. Je to velmi složité a v dnešním pojetí se jeví, že máme mnoho filosofů, etiků, moralistů, a dalších, kteří se snaží "proniknout do světa" s novou pokrokovou myšlenkou, nicméně základní báze je již daná, jde o pouhé nástavby. Spinoza, Locke, Ecco, Haideger, Husserl, Hegel, Nietze, Kant, Patočka, Rádl, a další, nechci jim upírat jejich zápal a vervu, možná i obětování celého života práci pro filosofii, nicméně ať si každý z nich, pokud ještě žijí, sáhnou do svědomí a řeknou si, kde a na kolik použili základní myšlenky antických autorů, jako byl Sokrates, Platón, Aristoteles, Anaxagoras, Protagoras, Tháles, Demokritos, Homér, Xenofanes a další. Vždyť tito lidé "psali" zejména filosofii, avšak výše uvedení jen tyto mylšenky "rozvinuly", opatřli svým výkladem, uvedli je jinak a byli "oceněni" za tuto "práci" doktoráty, profesorskými tituly a mnoha zahraničními oceněními a přitom tolik "neudělali", na rozdíl, tak jak to chápu např. u Platóna, který měl, i přes jeho velmi idealistickou představu, rozpracovanou myšlenku státu, v jednom ze svých (21) 22 spisů, konkrétně v Ústavě. Nechci odbíhat a ztrácet základní tendenci a linii, tedy Etiku, ale zdá se Vám etické, správné a spravedlivé, to co dělali výše uvedení lidé. Myšlení vyžaduje myšlenku a projev je třeba vést v souladu s myšlením, neboť řeč, písmo a gesta jsou projevem myšlení. Oni mysleli, ovšem podpořeni jakousi bází, jakýmsi základem, na jehož "podlaze" vystavěli svá gigantická a monstrózní díla. Nutno dodat, že někdy šlo o díla až fenomenální a zasluhující úctu, před kterou se klaním. Například Rádlovo pojetí dějin mě na první pohled, když jsem ho uviděl, velmi fascinovalo a proto jsem neváhal a dílo si zapůjčil k hlubšímu přečtení a studiu. Byl jsem velmi nadšen. Asi i Herodotos, učitel dějepisu měl jistou vizi a koncepci dějin, ovšemže do jeho současné doby. A tuto myšlenku přepracoval určitě i Rádl a použil pasáže zahrnující dobu dávno minulou, až antickou. Jestli je to špatné, či dobré, to jest právě onou eticko-filosofickou otázkou. Stejně jako, jestli je spravedlivé zabíjet nepřátele, a přitom chránit hranice vlastní obce před nepřítelem, to je velmi nesnadné, tedy v zájmu společnosti, by se toto dilema dalo nazvat etickou otázkou. Jakou nám dá společnost odpověď? Na to ať si společnost odpoví sama, protože to je právě ona společnost, která staví a klade etické kodexy, zásady, "příkazy a nařízení", morální imperativy a další. Rozdíl mezi dobrem a zlem je asi tak titěrný a křehký, jako sklo; špatnou manipulací s ním způsobíte toliko špatností, stejně jako i se zlem, které je tak blízko a zároveň vzdálené dobru. "Nikdo se nerodí zlý, zlým a špatný se pouze stává", je to determinujícími prvky (výchova, rodina, společnost kamarádů, přátel, sociální otázka a otázka genetická)a tyto faktory hrají zásadní roli při "formování člověka v mládí". Nicméně zpět k etice, nechť si každý ze čtenářů zapůjčí a přečte, nemusí všechno, nýbrž třeba 10, 20 stránek a uvidí, že zásada a podstata Aristotela jest evidentní, předkládá nám cosi, co přijmout znamená uvést se do naprosté euforie, do pocitu, že Vy sami nikdy nepřekročíte práh blaženosti a etiky, neuvedete se do situací hodných "faux pai" a nebude nutno řešit následky etických provinění. Závěrem bych chtěl provést ospravedlnění a satisfakci na adresu neantických filosfoů a učenů, zmíněných výše, ale nechť mi prominou projevení mého strohého avšak pravdivého názoru vedoucího k reflexi a pragmatismu.