Deprese a umělci

Na úvod bych chtěl říct, že v následujícím textu jsou často mé subjektivní názory a myšlenky.
Deprese obecně je psychická nemoc, kdy postižený má pesimistické, depresivní, melancholické, pochmurné myšlenky. Je zoufalý, nevidí z dané beznadějné situace žádné východisko. V takovéto situaci se ocitají většinou lidé, které postihla nějaká tragická (životní) událost, jako je třeba úmrtí někoho blízkého, ztráta něčeho, na čem mu opravdu záleželo, nebo nějaké jiné stresové události. Jsou také lidé, kteří v dětství prožili nějaký silný nepříjemný zážitek a deprese se u nich projevila například až za 10let. Takovéto pocity ovšem prožívají někdy skoro všichni lidé. Nemoc je to ale tehdy, kdy je toto období dlouhotrvající, člověk už potom není schopný ani vstát z postele, ztrácí veškerou energii a vůli, což může vést až k sebevraždě. Deprese je léčitelná choroba, která se dá léčit pomocí antideprsivních léků (ty ovšem mohou mít i vedlejší účinky). Pokud se dotyčný neléčí, často začne buď pít alkohol, nebo užívat nějaké jiné drogy a omamné látky, po kterých se mu sice na chvíli uleví, ale po vyprchání látek z těla je deprese mnohdy ještě hlubší. A to vede i k fyzickým zdravotním problémům.
Podle mého názoru, může deprese potkat i lidi, kteří neprožili žádné tragické nebo jiné události. Lidi, kteří pochopili, jak je život zbytečný. Že všechno co děláme nemá žádný význam, a že stejně všechno jednou zmizí. Lidi, kteří pochopili, jak je svět zkažený, a že nejde změnit. Že člověk je v podstatě jen živočich, druh stejně zbytečný třeba jako hmyz. Pro vesmír naprosto postradatelný. Tohle není problém si uvědomit téměř pro žádného člověka, ale ne každý to pochopí, ne každý to cítí!
Je několik základních druhů depresí (deprese neurotické, endogenní, organická… maniodepresivní psychóza, neboli bipolární porucha osobnosti a také unipolární porucha osobnosti …), ale toto téma tady nerozebírám.
Tak tedy „deprese a umělci“. O umělcích je známo, že trpěli depresemi (samozřejmě, že ne všichni). Nejznámější případ je asi Vincent von Ghog a jeho uřezané ucho. Vincent měl maniodepresivní psychózu, ve které se střídají pocity těžké deprese a náhlé euforie. Umělci ve svých depresích stvořili nesmrtelná, dokonalá díla, která zná celý svět. Do svých děl vkládali vize svých smutků a euforie. Tvořili, když byli v euforickém stavu, nespali třeba celé noci a pracovali na svém díle. Viděli svět jinak, než obyčejní lidé – citlivěji, hlouběji, opravdově, procítěněji. Možná to je dáno tím, že byli hypersenzitivní. Dle mého názoru má každý člověk takový „svůj svět“ a deprese ten jeho zkreslený svět naruší a potom vidí reálný svět, takový jaký je doopravdy. Deprese je v podstatě poznání. A za poznání se platí – bolestí.
Tito umělci potom většinou žili někde stranou v samotě. Tam se jejich deprese ještě prohlubovaly a oni mohli v klidu tvořit.
Dalším příkladem je třeba spisovatel Ernest Hemingway, který se ke konci svého života zastřelil stejně jako jeho otec. Možná měl traumata z války, které se osobně zúčastnil jako voják, nebo měl deprese dědičné po svém otci. Jeho slavné romány Komu zvoní hrana, nebo Stařec a moře zná také celý svět.
Z našich umělců můžu jmenovat například skvělého herce Miloše Kopeckého (moje oblíbená role, ve které hrál je polní feldkurát z Haškova Švejka), který trpěl také maniodepresivní psychózou. Ke konci svého života dokonce řekl, že mít deprese je větší bolest, než mít rakovinu.
V hudbě žánru maniakální depresí trpěl například německý skladatel Robert Schumann. Vrcholy Schumannovy tvorby, vycházíme-li z počtu skladeb, spadají do let 1840 a 1849, kdy se u něj projevovala nadměrná aktivita, nespavost a euforie. Naproti tomu v období depresí v roce 1844 a poté v roce 1854, kdy se pokusil o sebevraždu, nevytvořil vůbec nic. Schumann zemřel v ústavu pro duševně choré o dva roky později.
Dále bych ještě zmínil filosofa Friedricha Nietzscheho, i když tak úplně nepatří k umělcům, ale spíš k vědcům, avšak na druhou stranu psal i básně. Ten měl na konci svého života také deprese. Nejspíš to bylo tím, že většinu svého života byl sám a i jeho samotná filosofie je poměrně depresivní, ale dle mého názoru pravdivá.
Už staří Řekové věřili, že básníci, sochaři a umělci vůbec mívají období takzvané "božské šílenosti", kdy komunikují s bohy a tvoří svá díla. Ovšem ne každý, kdo má deprese, je geniální umělec. Tím hlavní faktorem je bezesporu talent. Díky talentu jsou umělci umělci, deprese jej možná jen do určité míry prohlubuje a pomáhá rozvíjet fantazii.
Deprese rozhodně není to, čemu dnešní neznalí, povrchní lidé říkají „depka“. Tento, z kontextu vytržený, slovní patvar je pouze odvozen z názvu této těžké „nemoci“ a nemá s depresí naprosto nic společného.