Vše plyne

Kdo z nás někdy nebyl někdy na dovolené? Když začne dovolená, všichni se těšíme na to jak jí prožijeme, avšak v průběhu, začínáme pozorovat jak vše plyne, jak vše kamsi odtéká a je to pryč. Herakleitos, "temný filosof" antiky, říká, že to že vše plyne je základem bytí, základem života. Musí se něco dít, život je onou změnou, kdy přecházíme z jednoho dne do druhého, plyne čas a dadlší. Je to zcela běžné a netřeba se tomu divit. Naproti tomu Parmenides spatřuje myšlenku joucna a bytí v tom, že život je neměnný, nikam neplyne, je pořád ve stejném bodě, na stejné pozici. Tím, že "vše plyne" je dáno to, že život je svým průběhem vlatně jakýmsi bojem, bojem jednak sám v sobě, tedy svádí jakýsi schizofrenní boj, tedy boj v rozpolcenosti osobnosti. Člověk je svým bytím vlastně soubojem. Například se snaží přemáhat vlastní osud, tedy jakýsi trpký úděl, který mu byl uložen. Já sám svádím souboj se sebou samým, což není náplní této úvahy, nicméně je zapotřebí si uvědomit, že v heraklitově pojetí boje nalézáme harmonii, tedy řád, ovšem jestli je herakleitův boj harmonií, pak jiná harmonie je u Sókrata a Platóna v jeho "péči o duši", která je patrně "mírovým stavem", vedená moudrostí, ctností, mužností a převahou spravedlnosti. Herakleitos vidí v jsoucnu a bytí logos, on ho dokonce nalézá právě v onom výše zmiňovném boji. V tom je tedy jakýsi logos, tedy rozum, řeč a jakási síla jednoty, která vede zdánlivě opačné k sobě, tedy "opak přitahuje opak". Například vysvětlili bychom si to střídáním dne s nocí, tedy jakousi základní harmonii, která je právě tak harmonická, neboť onu hamonii nalézáme právě v onom opačném a v tom, jak to všechno "hraje spolu". Milné by bylo se domnívat, že filosofové jsou filosofy právě proto, že milují kráné věci, ale především moudrost, naproti tomu lze "povrchní hledače moudrosti" nazvat s čistým svědomím filodoxy, tedy nevidí na horizont svého snažení, nýbrž pouze na prostředky, tedy krásné věci, harmonické dvojice a veškerenstvo, které se jeví jako krásné, z pojetí Platóna až erotické. Platón sám nám předkládá slovo erotika, mi v něm nacházíme český ekvivalent, jímž je jakási láska ke všemu co je milé, pěkné, uměřené, k tomu co jest harmonické, tomu co je logické. Herakleitos pak sám ovlivnil učení slavných Stoiků, kteří jak z názvu vyplývá, prováděli edukaci a výchovu svých žáků mezi stoa, tedy mezi sloupovím, kde se procházeli a diskutovali, debatovali a přemýšleli nad filosofickými problémy. Uvádím to zde proto, že pro lepší pochopení je dobré uvést učitele a žáky, abychom mohli porovnat vliv učitele na myšlení a uvažování jeho žáků a vyvození z toho důsledků. Prostým příkladem je např. Sókrates, ke kterému se obracím, neboť to jest majorita a priorita pro mě, ten mě svým učením celého uchvátil a jeho myšlenkám jsem se oddal. U něho je nádherně vidět vliv na jeho předního žáka, na Platóna, filosofa-spisovatele, který sepsal celou jeho myšlenkovou a filosofickou činnost, kterou by bylo hříchem nezachytit. Nicméně zde je vidět, jaký vůdčí postoj, avšak nepsaný a nevyžadovaný měl na svého žáka. Ten si ho celého oblíbil a chápal jako modlu. Platón na proti tomu předal své myšlenky a nápady, rozpracované do úvah svému žákovi Aristotelovi, ovšem ten se již, trochu nepatrně odchýlil a začínal "potichu" rozpracovávat empiriku a přírodní vědy, hlavně jeho metafyzické pojednání a založil Akademii, jako vrchol svého působení. Nepsal jsem zde o této "svaté trojici" jen tak zbůhdarma, nýbrž proto že jsem chtěl dokázat, jaký vliv má např. plynutí času, vývoj společnosti, vývoj myšlení a vývoj osobnosti u jednotlivých lidí. Herakleitos byl velmi významným svým "polemos", tedy jakousi nesouměrností a bojem, který byl nutný, neboť jinak by nebylo podle něho bytí. O co tedy šlo Herakleitovy, proč tak silně nenáviděl celou společnost, zejména Homéra, ostatní lidi, co mu bylo tak silným emocionálním prožitkem, že tak zásadně přehodnotil, do té doby zcela pozitivistické pojetí veškerého bytí, jsoucna a filossofie? Používal pejorativní plurály, kterým skupinu vždy zesměšnil, lidi museli pocházet složitými inicializačními procesy pokud se chtěli stát jeho žáky a stejně i po té, je nepokládal za rovnocenné kolegy-filosofy, nýbrž za určitou spodinu, nuzáky a primitivy, kteří nemohou býti schopni pochopit filosofické myšlení a uvažování. Celý jeho život byl ve znamení boje. Bojoval na kdejaké frontě, na každém místě co šlo sváděl boj se společností, s její názory a především se svými oponenty. Zdá se tedy velmi kontroverzní osobností, nicméně někteří lidé to tak mají. Například Friedrich Nietzsche byl také velmi kontroverzní osobností, dlouhou etapu života prožil ve znamení melancholie, zádumčivosti a jakéhosi skeptického pohledu. Na portrétech ho nenajdete jinak vyobrazeného, nežli jako postaršího pána, s vrásky, skoro se slzami v očích a jakousi vnitřní depresí. V průběhu života vedl zcela nevázaný život, obcoval se ženami, a to se mu projevilo na stáří, dostal totiž syfilis, který se mu stal osudným. Ve své podstatě by se dalo hovořit o jakémsi vnitřním boji o boji proti svému osudu,stejně jako je tomu u například sv. Augustina, filosofa, který byl 1. arcibiskupem v Cantebury, avšak za své hanebné činy se snažil odčinit tak, že konvertoval ke křesťanství a byl prohlášen za svatého a již nikdy nepáchal zlo a špatné věci, z čehož si lze vzít příklad. Nicméně proč např. Herakleitos svůj názor nezměnil, toť otázkou.