Kamarád k nezaplacení aneb co jest důležité

Rád bych svojí úvahu uvedl několika stručnými slovy. Kamarádství a přátelství tak jak je známo z dob velmi dávných jest tím nejlepším, co Nás v životě může potkat. Když byste měli kamaráda,jako já se kterým se znáte již 15 let, byli byste patrně jedni z nejšťastnějších lidí na světě. Svěřujete se jeden druhému, máte k sobě vztah jako dva bratři a přitom jste úplně z jiné rodiny. Chodíte k sobě na návštěvu, otevíráte si bez zeptání ledničku a pouštíte televizi, aniž by jste cokoli řekli. Stejně i naše rodiče s námi jednají,jako bychom byli jejich. Starají se o nás, mají nás rádi a měří vždy stejným metrem pro oba. Jde o to, že málo komu se stane, aby mohl mít kamaráda již od tak útlého dětství a přitom si ho udržet doposud a prožívat s ním mnoho dětských a později i dospělých zážitků. Nechci aby to vypadalo jako homosexuální story, právě naopak jsem heterosexuál a to ještě neznamená, že nemůžete mít kámoše se kterým se můžete pobavit, rozveselit se navzájem, užít zábavu, strávit okamžiky na které nezapomenete a rádi na ně, například u piva vzpomínáte a přitom být pouhými kamarády. Jde to že není vůbec důvodem měnit svou sexuální orientaci, protože to by nechtěl ani jeden z nás a k tomu mít Vašeho kamaráda raději nežli třeba Vaší přítelkyni, právě protože se dobře znáte a s Vaší dosavadní přítelkyní se znáte třeba rok,či dva. Oba dva máme dívky velmi rádi, avšak do té míry, že jeden druhému kamarádky "nepřebíráme" a jeden druhému do vztahu nezasahujeme, avšak jsme pořád kamarádi všichni pospolu. Jde o uměřenost, jakousi duševní vyspělost, moudrost, kulturu, a vnímání a schopnost porozumět tomu druhému. Jsme zkrátka velmi sehraná dvojka, skoro jako parťáci u Policie, nebo kdekoli jinde (prostě jeden druhého kryjeme, a zároveň jsme schopni zasáhnout, když je druhý v koncích) prostě stačí jen pohledem, nebo pohybem tváře něco naznačit a za 15 let se naučíte i odezírat z tváře a jiná kolegova gesta. Prostě pouhé gesto, nebo výraz a víte na 100% co tím ten druhý chtěl sdělit, nemusíte nic říkat. Proč toto uvádím jako filosofickou úvahu a ne jako povídku o ideálním kamarádství? Jde o to, že z povídky, na který nejsem specialita se zaměřuji na úvahy právě z důvodu obohacení tématu o vlastní zkušenost a hodnocení na závěr, což je dle mého zajímavější nežli prachsprostá povídka o tom, jak se dva kamarádi hledali až se našli a podání o tom svědectví. V tomto jde o to, že my, i přesto že jsme se delší dobu, asi 3 roky v kuse neviděli, byli jsme spolu ve spojení skrze mobil, nebo mejly a nyní i přes ICQ. Nyní, když bydlíme v jednom městě a můžeme se navštěvovat takřka každý den, neděláme to, protože má každý různé zájmy, záliby, já rád publikuji, píši úvahy a básničky a můj kamarád rád sportuje a je rád ve středu pozornosti a všeho dění. Proto se scházíme 2x - 3x za týden a vždy uvažujeme, poučujeme se a vedeme spolu diskuse, ale co je pointou této úvahy je, že bez takovéhoto kamaráda bych asi byl téměř nulou, stejně jako možná i on bez mojí osoby. Jeden dodáváme druhému to, co mu chybí. Já dodávám kamarádovi jakousi uměřenost, střídmost a takový nadhled a on naopak mou duši odpoutává, vede do té "barbarské", jak by řekl Platón a nestoudné figury a proto si máme asi právě vždy co říci. Herakleitos, jak jsem se o něm dříve zmiňoval zdůrazňoval, že duši je potřeba občas zavlažit, což provádíme naším "tekutým chlebem" a že opak\ se přitahují, tak jak také říkal, to mohu potvrdit na 1000%. Je tomu doopravdy tak. Můj kamarád, když už to píšu, on se na mě zlobit nebude, protože ví že ho nepomlouvám, nýbrž konstatuji pravdu, nebyl nikterak andílek, a proto mě jeho vlastnosti vždy upoutávali a právě naopak já, jsem vždy byl takový "uhlazený" a "spořádaný" a proto ho vždy fascinovala moje schopnost vystupování, jednání a argumentace a onen vyrovnaný pohled na svět a to i dodnes. Proto, že známe jeden druhého tolik let, můžeme si naprosto věřit. Půjčil bych mu např. peníze, třeba i poslední co bych měl, kdyby je potřeboval protože vím, že kdybych potřeboval já, půjčil by mi i on. Mohli jsme se o tomto oba vzájemně přesvědčit a potvrdit si to, a ne jednou a další jiné věci. Chci jen dodat, že takovýto vztah nemám ani s vlastní sestrou, stejně jako on s vlastními dvěma bratry což je horší. Nicméně abych tuto "idylickou" úvahu, jak by se někomu mohlo zdát,(avšak jde o pravdu) o tom jestli je dobré mít v životě kamráda či nikoliv, rád bych ocitoval jednoho ze "Sedmi mudrců", váženého sofistu starověku Biase, který říkal "ničeho příliš". Tedy jeden kamarád je lepší než dva, nebo tři, kteří jsou polovičními kamarády, nežli tento. Měli bychom mít v duši zastoupené všechny tři složky, jak o tom hovoří Platón v dialogu Faidros a řídit jí oním vozatajem, tedy logosem-rozumem. Závěrem bych rád dodal, že přesto že toto je trochu atypická úvaha, uvádím jí v této kategorii, jako demonstraci toho, kam až může filosofie prostoupit a co jí naopak může ovlivnit.