"Zlo sobě připravuje, kdo je chystá druhému"

Kdysi někdo napsal, že někoho nenávidět je práce navíc a ještě k tomu neplacená.

Svojí úvahou bych se chtěla zabývat citátem, který by bylo jistě dobré připomenout součastné společnosti.
Na začátek bych ale chtěla sdělit pár informací o autoru tohoto citátu, tedy o Aristotelovi, jednou z důležitých osobností antické literatury. Mezi jeho díla patří Rétorika a Poetika. Zabýval se zásadou tří jednot a též i lidskou duší.
Když slyším citát: “Zlo sobě připravuje, kdo je chystá druhému“, podvědomě se mi vybaví jiný: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“
Určitě už to potkalo každého z nás. Někdo nám ublížil, zranil nás, ač úmyslně či neúmyslně, bolest však zůstává. Možnosti, jak se s ní vyrovnat jsou různé. Někteří lidé ji dokáží překonat, možná i odpustit, ale v dnešní době se většina lidí uchyluje spíše k přípravě krutých pomst.
Ne vždy se zlomyslné plány odplaty podaří uskutečnit, ale tak či onak, největší zlo člověk skutečně připravuje sám sobě. Ta touha druhému člověku ublížit jistě není morální, ale někdo by mi mohl pochopitelně namítnout, že záleží i na individuálních případech.
Ovšem myšlenky na pomstu člověka začnou po čase svazovat, uzavírají se kolem něho jak černý kruh a pokud se k nim příliš upne, připravují ho o radosti ze života a nakonec i o čestnost. Pomalu ho ničí.
Tak proč se takto chová čím dál tím více lidí? Honíme se za penězi, majetkem a nebráníme se touto cestou srážet na kolena ostatní. Stáváme se stále více bezohlední a stále méně soucitní k druhým. Co z toho života máme? Život je přece příliš krátký, abychom ho promarnili nevraživostí a užírali se zlostí. Kam tohle může povést dál? Má slova jistě nic nezmění a stejně tak i má myšlenka, že bychom se měli s bolestí smířit, i když na ni nikdy nezapomeneme.