Patočka - filosofický problém??

Jak bych začal jinak mou úvahu, nežli tím, než zaujmout určitý postoj, postoj teoretický, k osobnosti jakou Jan Patočka byl. Nerad bych se v úvaze zabýval faktografií jeho osobnosti, nepokládám se za jeho čtenáře, ale svůj článek jsem nazval, zda tedy jest Patočka problémem filosofie. A já bych si dovolil tvrdit že ano, a budu ihned argumentovat. Tak zaprvé, tento významný filosof 20. století, současník Heideggera a dalších uvedl svůj spis Přirozený svět jako filosofický problém. I přesto, což je zavrženíhodné jsem tento spis osobně nečetl, nicméně jsem si prošel studii Ivana Dubského, Filosof Jan Patočka, nakl. OIKOYMENH, v r. 1997, 2. vydání. Dubský zaujal velmi zajímavý postoj k osobnosti Patočky, kterého bych nerad konfrontoval jakožto subjekt, nýbrž jako prostředek, tedy jako jakéhosi Aristoteloga, neboť valnou část svých přednášek věnoval antické filosofii, konkrétně trojici dle mě největších filosofů 5. stol. př. n. l. Sókrata, Platóna a Aristotela, kteří jsou mými velmi oblíbenými "kolegy", které konfrontuji s oblibou. Jeho spis Aristoteles, předchůdci a dědicové je toho důkazem, že se zajímal nejen o osobu Aristotela, nýbrž jak praví dovětek i předchůdci a dědicové. O dědice mi tolik nejde, nicméně tím nechci dávat najevo svůj nezájem o ně, ale můj zrak je především upírán k těmto "idealistům", stejně jako Patočky, který byl "idealistou" nazván. Jestli oprávněně, či nikoliv to není předmětem vyšetřování. Nicméně je potřeba se držet zavedeného úzu a dodat, že Patočka byl, jakožto jeden z mnoha, kteří vnesli na půdu filosofie mnoho otázek, tedy problémů, které se nepodařilo řešit.

Patočkův postoj, kdy se obracel a hleděl k Descartovi, tedy zprostředkovaně k Husserlovi, a jeho fenomenologii, nemůžeme nepostihnout to, že i jeho nahlížení na materialistický, empirický a vědecký svět bylo zřejmé. Nejdříve se pokusme problémy osvětlit a uvést. Šlo o jeho pojetí na duální svět, který tvoří přírodověda a okolí. To znamená, že není již svět předmětem hlavního zájmu, což se mění již dříve u Descarta a Husserla, ale co více, jaksi zde vystupuje přirozená potřeba toho, opírat svou teorii "bytí", tedy spíše teorii "mého" o něco co je smyslům pochopitelné a tudíž jaksi nehledat bázi a fundament v uchopení světa duší, nýbrž o smyslové, které je pochopitelně matoucí. Objevuje se tu velmi myšlenka dynamického doznívání osvícenství, které se přihlásilo s empirií a jaksi svou odstředivou silou doznívalo ještě v 19. a 20. století, potažmo i dodnes, skrze veškeré teorie, technologie a prostředky, které by rády zpříjemnily svět, avšak...

Jde o Peri fýsis, tedy o přírodu (nechci se dotýkat Parmenidovy básně), jde o to nahlížet svět jaksi teoreticky a klást si otázky co něco jest, problematizovat to co je dané, tedy jsoucna, a nepřipouštět si redukci a jakousi omezenost pouze na smyslové vjemy. Patrně bychom se touto úvahou střídmého a racionálního nedobrali, nicméně je třeba vysvětlit některé pojmy a základní předpoklady pro správné pochopení Úvahy. Jde tedy, jak jsem již kdesi napsal, že jen tak nebudeme s některými tématy honem rychle hotovi, avšak budou tu otevřená, nenaplněná a budou zde přežívat, i přesto že jejich autoři dávno již nejsou na tomto světě. Tedy jejich duše, 10. kniha Ústavy /Platón/ se neztrácí, ale jde o metempsychosis, cestu duše do jiného soma, do jiného těla, případně do jiného tvaru (morfé). Ale rád bych již doopravdy postihl onoho mnou diskutovaného Patočku. Jde o člověka, který vidí svět duálně, tedy z toho i vyplývající důsledky. A teď si položme otázku, jestli je tedy Patočka problémem. Je tedy jaksi vůbec přípustné soužití, či bytí Boha, jakožto moci přírodní a něčeho vědeckého? Nejde o zavrhnutí hodnot duševních, či jak by se řeklo o popření božského, tedy apeiron? Nutno konstatovat, že tímto si mimo jiné rozehráli velmi nelítostnou hru (myšleno Descartes, Husserl a pak i Patočka a další kritici), že postavili jakýsi dualismus, tedy možnost přírodního a vědeckého. Připuštění dvou jsoucen, která jsou úplně diametrálně odlišná je naprosto nelogické a vede k tomu, že si nelze vybrat a musíme být na pochybách a právě proto by nás to mělo uvést do stavu ještě větší intenzity kladení si otázek po pravém smyslu bytí, o tom co jest a co není, tedy že něco jest, a pak že není nic. Protože musí být něco, co doopravdy jest a co je nám předkládáno jako dogma, jako jakási ideologie s doktrínami, které jsou, tedy jsou přítomny a působí na nás, ovlivňují nás. Problémem jest, že člověk se od doby mnou zmiňovaného osvícenství, kdy katolická církev upadala v zapomnění se do popředí dostal dualismus a velmi se uplatnila vědecká, empirická složka. Proč, to jest zčásti snadné zodpovědět, nicméně... Odpověď jest taková, že lidem přinášelo více praktických úspěchů věda, nežli otázky přírody, života (bytí), jsoucen, a "vyšších mocí", které nebyli aktuální, byli již doznívajícím přežitkem, když si uvědomíme, že křesťanství je tu již od 5. století, jako oficiální náboženství. Je zcela nabíledni, že jste li "krmeni" ideologií církevní, případně přesněji křesťanskou, zcela dogmatickou, a skoro i moralistickou a imperativní, pak není nic jednoduššího, než "přeměnit myšlení" a chápat to, co lze uchopit, zkoumat a jaksi dále vyšetřovat smysli a nikoli jen v řádu našeho myšlení. Tím chci jen uvést, že ona "mašinérie" dualismu vedla k tomu, že právě v této době se začalo rodit mnoho otázek bez odpovědí. Proč? Na to jsem již odpověděl, nicméně proč právě Patočka? Nechci eklekticky hanět veškeré poantické (tedy po Aristotelské) filosofy, kteří nastíněné problémy a otázky vyšetřovali, nicméně Patočka si otevřel dle mého několik front, na kterých musel bojovat. Zaprvé uvedl problém univerza, toho co jest okolo, tedy svět který by počínaje Patočkou, pozbýval platnosti, neboť by nebylo možné se transcendovat. Kam také, že ano? Když ne nad svět, nad ono universum,jestliže není. Tím by opět bylo zpochybněno teoretické nahlížení a celá anabáze církve a jejího učení, které je nastaveno na jakousi transcedenci, tedy podle pěti knih Mojžíšových (židovské tóry) genesis (zrození), exodus( smrt), leviticus (vystoupení), numeri (výčet, součet) a deuteronomium (jakési příslovečné z mrtvých vstání a zvěstování). Velmi volně řečeno dochází k tomu, že popřením výše uvedeného se dostáváme do dimenze, která z vědeckého hlediska nepřipouští myšlení v řádu transcendentna. Takže první "nepřítel" jest a tím jest církev. Dále je tu skupina filosofů, kteří nepřijali teorii dualismu, tedy druhý oponent a pak samozřejmě i lidé, kteří jaksi mají svou víru, tedy vulgus (lid), který nevěří na teorie vědecké ani na teorie filosofické. A to jest jen výčet nejdůležitějších. Pak jsou tu i další. Problémy tohoto charakteru by se dali nazvat "apokalypsou" i když ne v pravém slova smyslu, nýbrž jako podtext. Rád bych toto vysvětlil. Tak zaprvé jde o sv. Jana (21;25), kde se hovoří o zjeveních na Slunci, Měsíci i na hvězdách. A není tohle onen odvrat od přírody, která zprostředkovává dané jsoucna k vědě a není tohle onou zvěstovanou apokalypsou? Skoro ano. Lidé, jak praví Jan, budou ssouženi a nevědouce kam se díti, atd. To je právě problém možná nově nastoleného osvícenství, které na lidi doposud vrhlo tento stín, nebo záři, jak to uchopíme, jak to pojmem a interpretujeme. Závěrem bych rád dodal že jsem jen okrajově pojednal o Patočkovi, nicméně je to problematičtější, než se zdá, ale to nelze vyřešit touto úvahou, nýbrž několika podobnými, aby jako kompaktní celek vytvořili náhled na celého Patočku. Nevím jestli se k němu ještě někdy vrátím, nicméně stálo by to za jakousi diskusi Patočky, protože je to problém, a ne malý.