„Největší je moc nad sebou samým“

Touha vlastnit existuje už odedávna. Toužíme po penězích, vládě, úspěchu nebo možnosti ovládat druhé. Ale k čemu vlastně potřebujeme mít moc? Jediné, co mě napadá je, že si lidé myslí, že díky ní budou šťastnější. Ale je to pravda? Je to štěstí dlouhotrvající, hodnotné?
Říká se také, že moc má ten, kdo platí, což naprosto vystihuje dnešní dobu, ale moc nad sebou samým si koupit nelze.
Seneca řekl:“ Největší je moc nad sebou samým. “ Druhý citát, který vyjadřuje v podstatě totéž vyslovil Lao-c‘: „Kdo vítězí nad lidmi, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější.“
Ale jak bych měla správně definovat tu moc nad sebou? Může to znamenat ovládat se, být při smyslech, říkat a dělat jen to, co skutečně chceme… A kdy se tato moc ztrácí?
Přicházejí o ní lidé vinou požívání alkoholu a jiných návykových látek a podle mě i duševně nemocní lidé, kteří za to ale nemohou. Proto bych se ráda zastavila u první skupiny, tedy zejména u drogově závislých lidí.
I když mé osobní zkušeností naštěstí nesahají tak daleko, myslím si, že vím, zvláště díky různým sdělovacím prostředkům, jak je tomu i u drog.
Když člověk poprvé okusí nějakou drogu – možná kvůli zapomnění na nějakou událost, možná ze zvědavosti a nebo třeba, aby zapadnul mezi kolektiv, zažije nové pocity a časem se může rozhodnout to zopakovat. Myslí si totiž, že to má pod kontrolou a že bude li chtít – kdykoli přestane. Ale to se jen tak někomu nepodaří. Ve skutečnosti se z těchto lidí pomalu stávají trosky, které poháněné potřebou drogy, se přestanou ovládat. Jsou schopni používat fyzické násilí, krást apod. Vytratí se z nich osobnost, lidskost... Jediná možnost zachránit se je léčení, a i tak návrat do reality je těžký.
Moc nad sebou samým je skutečně důležitá, protože když ji někdo ztratí, leckdy zároveň přichází o rodinu a přátele, až zůstane sám.
Takže pokud je v našich silách si tu moc udržet, nepusťme se ji, protože jedině tak budeme skutečně žít. A budeme nejmocnější.