Co je život a duše?

Pojednání o životě bych rád začal několika frázemi. Zaprvé co je to vůbec život? Položme si otázku a nechme odpovědět duši, nikoli smysly, tedy řeč, či jiné. Život je něco, co nás uvedlo do světa, na povrch této planety a jsme nuceni se s tím vyrovnat. Život začíná tam, kde končí smrt, není tomu tak? Neni ona smrt právě paradox? Je, ona nás vede i přes propast, kterou přeplavem skrze naši víru vedeni světlem a paprskem Vyššího. Život je prostě jenom pouhou divadelní rolí tady na Zemi, kterou musíme hrát dobře, abychom se dostali tam kam nás vede Vyšší. To je ona cesta, kterou musíme projít a proto tedy jestliže zemřem, což je pochopitelé a je nutné si to uvědomit, protože je to faktum, tedy něco co nelze překonat, je to ona substance s onou akcidencí, tedy případkem kterou je naše bytí z ontologického hlediska. I když tělo zemře, v prach se obrátí, duše tu bude a bude putovat dále a dále. Nemůže zahynout. Alespoň podle Platóna, se duše může reinkarnovat (Ústava, 10. kniha), tedy mít schopnost metempsychosis až 1000x. To je docela dobrý, ne? Duše je prostě jemná substance, která se zrozením dostane do těla a v okamžik smtri tělo opouští. Je to kruté zjištění ale je to tak. Duše, nebo-li éter, je pátý živel, když postihnem vodu, vzduch, oheň a zemi. Je onou arché, tedy prapočátkem všeho (všech jsoucen). Když se v prahistorii budoval svět, myslelo se (kdo myslel??, to je také jedna z nezodpovězených otázek, se kterými nebudem tak rychle hotovi, nicméně to není problémem této reflexe)i na éter, tedy na jemnou substanci prostupující všemi jsoucny bez výjimky. A když byl svět hotov, začal život, a ten pokračuje dodnes. Co jest účelem této úvahy. Uvědomit si, že život a smrt, duše a myšlení mají mnoho společného, ba dokonce více, než by se mohlo na první pohled zdáti, a proto nezabředněnme v oné roličce, kterou tu sehráváme a nechme se vést dále a dále a objevujme (ne)poznané, protože je to kolem nás, jenom se nemůžeme zbavit pocitu rozmazanosti ostrých barev, které na nás působí všude kolem. Je to jako podobenství s Platónovou jeskyní, viz Ústava (rád na tyto dvě pasáže odkazuji, neboť jsou velmi důležité a z demonstrativního hlediska vhodné).Máme vidění se spoutanou hlavou a vidíme jen stíny. Proto je potřeba náprava duše, ne její lepení, jako u kola, když píchnete, ale její narovnání a vedení.