Proč nás rmoutí problémy,...

Zamyslel jsem se nad tím, co je oním podnětem k tomu, že nás leckdy dokáže zarmoutit problém bližního více, nežli náš vlastní. Jde patrně o jakousi vnitřní lítost, kterou jsme schopni učinit nad druhým. Situace vzorová. Přijde k Vám na návštěvu kamarád a vy nežli se stačíte nadít, otevře si své srdce a začne vyprávět příběh životních nesnází a peripetiích. Nešťastná láska, úrmtí rodičů, ztráta zuaměstnání, problémy s financováním hypotéčního úvěru na byt a ktomu platební neschopnost u leasingové společnosti a další (problémy s tchýní, se psem aj.)Než stačíte reagovat, už je onen smutný monolog v plném proudu a vy jste jím unášeni. Dostátáte se na stejné vlňě pořád dále, do jádra problémů. V průběhu pokyvujete hlavou, stahujete záměrně čelo na důkaz "údivu" a srozumění, avšak máte sami problém třeba i větší, nebo podobný. Takový kamarád vám sice dodá inspiraci, ale Vám to nepomůže, maximálně si můžete společně zavzlykat, či zanadávat, jak je svět nespravedlivý a klást si otázky, proč právě já? Sami, protože máte "bránici", nemůžete hovořit, nýbrž jen dýchat a pořád více a více poslouchat nářky, starosti, smutek a bolesti druhých. Mají to takoví lidé v životě jednoduché? Jsou předurčeni, aby místo vyslovení jednoho slova, byli nuceni vyslechnout slov sto? Asi ano. Takovýto lidé na zákaldě znalostí vyčtených z knížek, životních mouder a vlastních zkušeností dnes a denně poslouchají druhé a jejich nepsaným údělem he jim, těmto tazatelům a strůjcům onoho "mono-dialogu", dávají rozřešení, rady a jaksi je vedou jejich strastiplnou cestou životem, avšak na svojí vlastní zapomínají. Asi z většiny platónových dialogů, zprostředkovávajících nám velmistra Sókrata, jenž celý život žil pro druhé, pro jejich vyvádění z omylu a byl "porodníkem" jejich duše "maiuetika" je patrné, že i přes pedagogickou činnost a ve své podstatě nepřímo podporoval obec, složenou z oněch lidí. Žil a zemřel pro druhé. Vždyť i jeho smrt, zpodobněná v dialogu Obrana Sókrata, byla smrtí proto, aby ostatní "bezpáteřní, pohnutí a zvrhlí" mladíci mohli přežít. Jeho obvinění z kažení mládee a toho, že neuctívá bohy byla jen pouhou záminkou. Mladíci se nikdy asi nesmířili s tím, že takovéhoto pedagoga, či občana, chceteli, nikdy nedorosotou, ba že ho vůbec nemohou přerůst v jeho velikosti. Nuže tolik exkurs k Sókratovi, ale vraťmě se zpět k mé úvaze. Proč prostě nedokážeme tak spontáně a bez zábran hovořit o "svých" problémech? Je to onou bránicí, logem, jakožto řečí a rozumem, či etikou a vychováním, jež nám tomuto brání. Můžeme vůbec někdy "vytáhnout" své nejniternější pocity a smutky z hloubi duše a uvést je na světlo světa, osvětlit je, uveřejnit a podělit se o ně s ostatními? Možná že bychom to jistě dokázali, nicméně nám brání výše uvedené. Jsme povinováni slibem mlčenlivosti, nebo jak tomu doopravdy je? Jsme vůbec schopni to někomu sdělit a pokud ano, tak komu? Nejlepšímu příteli, rodičům, psychologovi a nebo třeba jít ke zpovědi? Je to o dost složitější. Někdo třeba má své vnitřní "tajemství, zastydlé problémy", které nikdy nikomu neřekne, ale proč a z jakého důvodu? Vždyť problémy jsou od toho, aby se řešily, nicméně dnešní společnost a doba na ně není připravena a problémem je onen vnitřní tlak. Na otázky Vám kladené odpovídáte přesto vždy pravdivě, jasně, nemlžíte", ale neříkáte vše. To přece není lež, je to jen polopravda. A jestliže je něco polopravda, má tedy základ slova pravda a předponu polo. Někdy Vás mohou i znalosti a různé informace, které se k Vám dostanou tížit, ale nemůžete dělat nic. Narodili jste se tak, prožili celý dosavadní život a se svými tajemstvími i zemřete a nikdo se nic nikdy nedoví. Je to správné, či nikoliv? Kde můžeme nalézt odpovědi na položené otázky? Jedině u Nás. Musíme poznat sebe sama, napravit se a pak napravovat druhé, a nebo nedělat nic a nechat se zlomit tíží informací, skutkl a neůspěchů. Začněme sami u sebe.