Upír ve skříni, část jedenáctá

„Děje se něco?“ zeptala se opatrně Katka. Usadila se v lavici, ale držela si bezpečný odstup. Na mé tváři se zračil vražedně soustředěný výraz a musela jsem vypadat hodně nebezpečně. Lépe se mi vyhnout.
„Nevím, co dát Davidovi k Vánocům (pokud mu vůbec něco mám dát),“ odpověděla jsem. Na sehnání dárku mám už jen čtyři dny. Mě snad nic nenapadne.
„Co má rád?“ snažila se mi Katka pomoct logickou úvahou. Je to dobrá duše.
Hmm. Co má David rád? Knihy, denní světlo, citrónovou zmrzlinu (tu teď samozřejmě už nejí), Tebe, krev... odpočítávala jsem v duchu. „Já fakt nevím,“ pokrčila jsem raději rameny.
„Ach jo,“ povzdechla si. „Musí mít něco rád! A určitě si něco přeje. Zkus se ho zeptat. Například: Zdeněk si přál nový USB drát. Dávala jsem mu ho už včera, protože dneska odjíždí na čtrnáct dní s rodiči k moři. Nikdy bych nevěřila, jakou radost může způsobit jeden drát.“
„Cos dostala ty?“
„Náramek. Podívej!“ začala si vyhrnovat levý rukáv. Na zápěstí se jí houpala stříbrná šňůrka. „Je trochu velký,“ přiznala.
„Hezký,“ přikývla jsem. Jenže to není nic pro Davida.
Vyučování začalo, ale stejně nedokázalo odvést mé myšlenky od dárku k Vánocům. Podobně na tom byli všichni spolužáci, učitele nevyjímaje. Jenže většina z nich se jen těšila co dostanou.
V hodině matematiky, právě, když jsme řešili obzvlášť obtížnou rovnici o dvou neznámých (náš učitel je sadista; rád nás trápí a má z toho obrovskou radost), se tichou třídou ozval výkřik nadšení: „Už to mám!“
Podobnou radost musel zažívat i Archimédes, když objevil svůj zákon o tělesech ponořených do kapaliny, běhav nahý po ulici pak křičel: „Heuréka“. Stejně jako musel on, i já jsem upoutala pozornost. Páry očí se ke mně zvědavě zvedaly od příkladu. Vždycky byla divná, říkal jejich pohled, je to magor.
„To jsem rád,“ promluvil pobaveně učitel. „Alespoň jednou ti budu moct dát lepší známku než čtyřku.“
Zkontrolovala jsem rychle rovnici. Nevyšla mi ani jedna zkouška. To na jedničku nevypadá. Opět.
„Nevíš, kde je nějaký bazar?“ zeptala jsem se šeptem o pět minut později Katky.
„Vím,“ sykla. „Za knihovnou doleva a pak doprava. Mají tam toho fakt hodně. Kupovali jsme tam sestře nové kolo, když vyrostla.“
„Jen tak mě to napadlo,“ pokrčila jsem rameny. Abych změnila téma a ušetřila se otázek, zeptala jsem se: „Těšíš se na Vánoce?“ Můj perfektní dárek pro Davida je tajný.
Katka se zachmuřila. „Ani ne. Letos moc veselé nebudou. Máma jede na hory se svým novým přítelem. Je to kretén. Odmítám s ním trávit dovolenou. Radši zůstanu doma. Naštěstí sebou berou sestru,“ vyprávěla šeptem, zatímco opisovala čísla z tabule. „A táta slaví Vánoce se svou druhou ženou a jejími dětmi. Jen bych tam zavazela. Navíc jsou to spratci.“
„Hmm. Chápu,“ přikývla jsem, když se odmlčela. „Takže budeš mít na Štědrý den nebo dvacátého pátého čas, že?“
„Spoustu,“ ušklíbla se.
To je dobře! Moc dobře.
Později toho dne se máma nečekaně objevila v mém pokoji. Bylo to jen o chlup. Pár sekund předtím zmizel David za oknem. Tentokrát přistál naprosto tiše do čerstvého sněhu. Odpoledne napadlo pět čísel. (Jupí! Miluju sníh!)
„Přišlo ti Vánoční přání,“ řekla máma a podala mi ho. „Máš tu strašný nepořádek,“ neodpustila si při pohledu na rozházené oblečení válející se po celém pokoji. Raději odešla, protože z delšího pobytu by jí mohla ranit mrtvice.
„Kdo mi asi píše? Nikdy jsem od nikoho přáníčko nedostala. Možná babička! Ale ne, ta ne. Vždyť přijede k nám. Katka? Mohla mi ho dát ve škole a ušetřit za známku,“ přemýšlela jsem nahlas (občas trpím samomluvou) a prohlížela si obrázek zasněžené horské krajiny.
Otočila jsem ho. Slečna Irene atd. Adresa souhlasí. Zrak mi sklouzl k podpisu: Zuzka.
Ta chvilka, kdy mi žaludek udělal kotrmelec, byla hodně nepříjemná.
Zuzka. Skoro jsem na nic zapomněla. Ne, jak bych mohla? Znechuceně jsem odhodila přání na stůl, sedla si do křesla a pustila televizi. Snad nějaký nekonečný seriál zažane myšlenky,které se mi začaly neúprosně cpát do hlavy.
Jenže ani pohledný doktor Fernando mi nepomohl. Proč psala? O nic jsem ji nežádala. Nemluvily jsme spolu půl roku. Proč si vzpomněla zrovna teď?
David se vrátil za hodinu pěkně promrzlý, ale s plným žaludkem. V pokoji bylo zhasnuto a já ležela v posteli. „Co je tohle?“ zaujal ho obrázek hor. (Upíří přece vidí i ve tmě.) Chvíli si ho prohlížel, pak otočil na druhou stranu a četl nahlas: „Milá Irene. Veselé Vánoce a hezký nový rok. S přáním všeho nejlepšího, Tvá Zuzka. P.S: Doufám, že se na mě už nezlobíš. Mrzí mě, jak to skončilo. Petr tě pozdravuje,“ dočetl a zamyslel se. „Kdo je to?“
„Má ex nejlepší kamarádka,“ ležela jsem v posteli stočená do klubíčka a polštář mě studil na tváři, protože byl promáčený slzami. Objala jsem si pevně kolena, až se mi nedostával kyslík do plic.
„Co se stalo?“ zašeptal mi David do ucha. Ani jsem netušila, že vyskočil nahoru
za mnou na postel. Nechci, aby mě viděl brečet! Přetočila jsem se na druhý bok, zády k němu.
„Přebrala mi kluka,“ řekla jsem. Proč mě to pořád tak bere? Vždyť už je to půl roku. Člověk by čekal, že to přebolí, že se rány za tu dobu zahojí. Jenže já ho milovala.
„Neplač, Irene,“ konejšil mě David. Je ke mně tak hodný. „Kam se poděla ta silná Irene, která si dokáže poradit i s upírem? Hmm? Kde je?“ snažil se mi zvednout náladu. „Sice ho neznám,ale vsadím se, že je to idiot, když tě nechal!“
„To máš pravdu,“ uchechtla jsem se.
Láska je svinstvo a já už se nikdy nechci znovu zamilovat. Nikdy!
Díky, Davide, že jsi tu se mnou. Ani nevíš, jak moc mi pomáháš.