Upír ve skříni, část dvanáctá

Babička už jede! „Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se vás natěšila!“
Nejsem zrovna odborník přes knížky, ale nepatří to jinam?
„Oh, honey,“ přivítala mě babička a vtiskla mi na tváře dvě obrovské pusy. Přivinula jsem se k ní a vdechovala její parfém. Byla to zvláštní těžká vůně, pro ni typická.
Má babička není jako ostatní. Vypadá jako ty bohaté vdovy ve starých filmech: perfektně upravené vlasy, krásné oblečení, jen perlový náhrdelník jí chyběl (cítila se na něj ještě příliš mladá).
Táta vytahoval kufry z auta. Přivezl ji z letiště. Ze zadního sedadla se soukal ještě někdo.
„Strýčku Michaele!“ vykřikla jsem nadšeně, jakmile se na mě zazubil svým širokým úsměvem plným zářivě bílých zubů.
Máma nebude mít radost.
„Ty máš nový piercing, že jo?“ zavýskala jsem nadšeně při pohledu na kroužek v nose. Taky bych takový chtěla, ale rodiče mi to nedovolí.
„Yeah,“ zašklebil se strýc Michael. Je to vtipný člověk. I když mu bylo padesát, snaží se vypadat stále mladě.
Společnými silami jsme odnesli všechny zavazadla do bytu. Stála jsem u dveří a s úsměvem pozorovala, jak se všichni šťastně vítají, rádi, že se opět setkali.
Můj pokoj byl perfektně uklizený, téměř až hygienicky čistý. Dalo mi to velkou práci a spoustu přemáhání. Šatní skříň byla zamčená, klíček k ní schovaný v mé kapse. Kdyby se jí kdokoliv cizí pokusil otevřít, neuspěl by.
Střed pokoje zabralo lehátko pro Michaela. Bude přespávat u mě, babička na rozkládací pohovce v obýváku. Můžu se jen modlit, aby se David neprozradil. Má zásobu knih, snad si bude tiše číst a nijak na sebe neupozorňovat. Poslední dobou se ke mně chová strašně mile a ohleduplně. Až je to divné.
Po pozdním obědě jsem se vypařila z domu s pravdivou výmluvou, že musím sehnat ještě nějaký dárek. Nejspíš ani nepostřehli mou nepřítomnost. Máma už se hádala se strýcem. (Oh my gosh, co ty víš o Versace?)
Podle Katčina návodu jsem se vydala k bazaru. Obloha byla šedá, už se stmívalo. Město nechalo na lampy pouličního osvětlení navěsit drobné žárovičky ve tvaru sněhových vloček. Nechtíc se i mě zmocnila Vánoční atmosféra. I přesto, že mi byla zima a nos, který se mi nepodařilo schovat pod tlustou šálu, rudě zářil jako červená na semaforu.
Několikrát jsem musela prudce uskočit před zběsilými chodci, jinak by mě udupali. Jako šílenci běhali z jednoho obchodu do druhého, hnali se za nákupy dárků pro své nejbližší, aby se pak večer zhroutili zničení do postele. To je trochu děsivé. O tom přece Vánoce nejsou, ne? Kam zmizel klid a mír?
Musel se vypařit na cestě mezi hračkářstvím a elektrem.
Bazar, ke kterému mě Katka poslala, sídlil v jednopatrovém domě s praskající omítkou a zamřížovanými okny. Nic, kromě malé cedulky visící hned vedle vchodu, nenasvědčovalo, že se tu něco takového nachází. Bazar zvenku působil neutěšeným dojmem chátrající stavby toužící po lidské pozornosti.
Vstoupila jsem sebevědomě dovnitř a zůstala stát u dveří s pusou otevřenou dokořán. Dvě obrovské místnosti zaplňovala nejrůznější sbírka předmětů: Od starých televizorů a rádií, až po křesla a pohovky s umělecky vyřezávanými dřevěnými opěrkami. V rohu se o sebe opíralo několik kol, vedle nich v řadě postávaly kolečkové brusle. Stěny zakrývaly obrazy krajin i portréty dávno zapomenutých lidí. Na jednom stolku se nacházela souprava mlýnků a jiných kuchyňských potřeb, které by se vyjímaly v muzeu. Za stropu visel jeden velký skleněný lustr a kolem něj několik lampiček. Mezi zde vystavenými věcmi vedly úzké cestičky, aby si návštěvník vše mohl důkladně prohlédnout.
Starý prodavač položil tlustou knihu se zažloutlými stránkami hřbetem nahoru na pult a pohlédl tázavě na mě.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně.
„Dobrý,“ odvětil nevzrušeně. Strčil ruce do kapes tlusté chlupaté vesty. Na pultu mu stála drobná elektrická kamínka, která ho sotva mohla zahřát. Pozoroval a odhadoval kam se vydám. K nábytku, k rádiům nebo obrazům? „Jak vám můžu pomoct, slečno?“ zeptal se. Toužil se vrátit ke knize, od které jsem ho tak nemilosrdně odtrhla.
„Potřebovala bych brusle.“
„Tak to jste tu správně.“