Upír ve skříni, část třináctá

Vánoční svátky u nás bývají střetem dvou kultur, zvyklostí a obyčejů západního a východního světa. Manželství mých rodičů to kupodivu každý rok ustojí.
Vše začíná už na Štědrý den. Ráno se koná boj o kuchyňskou linku, na které se tvoří slavnostní večeře. Výherce má více prostoru a přednostní právo na spotřebiče
pro přípravu svého pokrmu.
Krocan či kapr, toť otázka!
Všichni mí spolužáci dostávají dárky dvacátého čtvrtého, ne však já. Musím si počkat na ráno poté. V tomto byl otec ochoten ustoupit matce, ale tím jeho kompromis končil. Na kaprovi si trval.
Matka ryby nesnáší a neústupně prosazuje krocana. Letos vyhrála v kuchyni ona. Schovala rafinovaně otcovy pantofle, takže je hledal alespoň čtvrt hodiny.
Já dopoledne trávila zdobením stromečku a sledováním pohádek, které jsou v televizi rok co rok stejné. Na odpoledne mám ale už naplánované něco jiného.
Když se začalo smrákat, oznámila jsem rodičům (plně zabraným do přílohy: bramborového salátu a pečených brambor), že půjdu ven. Na večeři budu určitě zpět. Moc pozornosti mi nevěnovali, právě se přeli („Dals tam moc cibule!“), až musela zasáhnout babička („Chtělo by to trochu posolit.“) a rozsoudit je.
Strýc Michael spal v křesle před televizí. Stále byl rozhozený z časového posunu.
Slunce zapadlo brzo.
Otevřela jsem dveře skříně dokořán. „Vstávej. Jde se ven,“ budila jsem upíra, který se na mě ospale škaredil.
„Zbláznila ses?“ ohradil se podrážděně. Byl rozcuchaný a oči se mu užily do tenkých čárek. „Vždyť je teprve,“ naklonil se, aby zjistil čas podle hodin na zdi, „teprve čtyři! Nech mě spát,“ mumlal tiše.
„Vždyť je Štědrý den,“ přesvědčovala jsem Davida a tahala ho za loket ze skříně. Vypadl s několika svetry ven. „Půjdeme na procházku,“ lákala jsem. „Snad mě nenecháš jít samotnou. Mohlo by se mi něco stát!“
Cosi nesrozumitelně zamumlal a ušklíbl se. Neobratně se zvedal. Třel si oči rukou,
zatímco jsem ho balila do šály a strkala k oknu (boty a bundu jsem ukradla už předtím, ležely na parapetu).
„Počkej na mě. Za chvilku jsem tam, jen se musím převléknout,“ a už padal z okna. Žuch.
Teploměr ukazoval pár stupňů pod nulou. Navlékla jsem na sebe několik vrstev a nejteplejší čepici. Dva páry ponožek byla samozřejmost.
Ještě, než jsem šla, schovala jsem do skříně balíček s nápisem: Veselé Vánoce. Snad se Davidovi můj dárek bude líbit.
„Vánoce jsou svátky klidu a míru,“ připomněla jsem rodičům a zavřela za sebou dveře. Ve sklepě čekaly v igelitce zabalené brusle.
„Co to taháš?“ vyzvídal David, když mě spatřil s taškou. Seděl pohodlně rozvalený na lavičce před domem.
„Ať ti k ní nepřimrzne zadek,“ varovala jsem ho a vydala se na cestu. Mířili jsme do parku. V jeho středu se nachází rybník s několika kapry. Teď o Vánocích je to velmi romantické místo. Stromy se prohýbají pod tíhou sněhu, který vše obaluje do bílé peřiny.
V noci je to tu snad ještě hezčí. Vyhrnuté cesty doplňují vysoké lampy, které vydávají tlumené oranžové světlo.
Rybník, pokud je dostatečná zima, zamrzne. Schází se tu všichni místní. Hlavně děti s rodiči, kteří učí své ratolesti první krůčky v bruslích. Já jsem se tu kdysi klouzala taky. I s Davidem. Spíš jsem padala, on jezdil kolem mě a hlasitě se smál. To už je ale dávno.
Nasadila jsem svižné tempo a David se za mnou otráveně loudal. „Kam jdeme?“ bručel. „Já chci domů a ještě spát. Irene, vraťme se. Nemůžeš to nechat na jindy? Je hrozná zima,“ mručel jako rozmazlené děcko.
„Jdeme na rybník, zabruslit si,“ obeznámila jsem ho s cílem naší cesty.
Pochybovačně na mě pohlédl. „Chceš si něco zlomit?“
„Ne. Proč?“ ohradila jsem se dotčeně.
„Protože když jsi bruslila naposledy, narazila sis kostrč a tři týdny si nemohla sednout,“ připomněl mi. Na to si dobře pamatuji.
„Bylo mi deset,“ pokrčila jsem rameny.
Dneska by měl být rybník prázdný, zvlášť v tuhle chvíli. Většina lidí bude doma u stromečku rozbalovat dárky. Pohlédla jsem na hodinky. Jako vždy jdu pozdě. Naštěstí to není daleko.
Zatočila jsem prudce doleva a využila zkratky. David nadával, ale odhodlaně se brodil sněhem, který nám sahal do půl lýtek, za mnou.
Stromy se rozevřely a my stáli na břehu zamrzlého rybníka. Led křižovala jediná postava. David jí nehybně pozoroval. Jeho upíří oči v ní musely okamžitě poznat Katku.
„Hezké Vánoce,“ usmála jsem se na něj a vytáhla z tašky brusle. Nevěřícně na mě hleděl. „Snad ti budou.“
Katka si nás povšimla a přijela blíž. „Ahoj,“ pozdravila vesele. „Už jsem se bála, že nepřijdete. Vy si nerozbalujete dárky?“
„Ne. Nás to čeká až zítra,“ pokrčila jsem rameny. David stál rovně jako pravítko a zdálo se, že netuší, co má dělat. „Tak se přezuj,“ poradila jsem mu.
Vykulil oči. „Cože? Ty brusle jsou pro mě?“ zeptal se naivně. Hlupáček...
„Jistě. Těžko budu mít velikost čtyřicet pět,“ ušklíbla jsem se a zvedla jednu nohu (velikost třicet osm) do vzduchu, takže jsem okamžik balancovala na té druhé. „Šup, šup. Ať už jsi na ledě,“ popoháněla jsem ho. Než se David obul, klouzala jsem se v botech s Katkou. Musela mě držet, abych se nenatáhla. Několikrát mi to nebezpečně ujelo.
Za chvíli nás dohnal. Nejdříve se odrážel trochu nejistě, ale brzy našel ztracenou rovnováhu a rychle kolem nás kroužil. Některé věci se nezapomínají.
„Páni,“ vydechla obdivně Katka. „Je dobrý!“
„Kdysi hrával hokej,“ odpověděla jsem a držela se jí za loket jako klíště, pevně svírajíc její bundu v prstech.
„Už nehraje?“ vyzvídala.
„Po té nehodě ne,“ zakroutila jsem hlavou.
„Cože?“
„Kdysi, při jednom hodně důležitém zápase, se srazil s obráncem protivníka. Byla to pěkná rána. Měl těžké zranění hlavy. Museli mu operovat mozek,“ vyprávěla jsem napínavě. „Od té doby je trochu... jiný. Chová se divně, víš. Dřív býval normální, ale teď...“
„Zase lžeš?“ přerušil mě nahněvaně David. V záři nedaleké lampy bylo poznat, že se červená. „Já žádnou nehodu neměl!“ přesvědčoval Katku. „Vážně!“
„Věřím ti,“ přikývla, ale její pochybovačný pohled svědčil o opaku.
Užili jsme si spoustu legrace. Několikrát jsem ovšem spadla. To mi nakonec posloužilo jako vhodná výmluva, abych odbelhala k lavičce na břehu a nechala jim trochu soukromí.
Seděla jsem pod stromy, zadek mě studil a pozorovala, jak kolem sebe krouží. Byl to hezký obrázek.
Čas plynul. Stále jsem byla víc a víc zmrzlejší, popotahovala jsem (samozřejmě ani jeden kapesník po kapsách), ale ti dva si stále měli co povídat. Pomalu se projížděli, bok po boku, tvářemi dolů, aby schovali ruměnec.
Zkontrolovala jsem hodinky. Už bych měla vyrazit. S chromou nohou mi cesta zpět bude trvat mnohem déle. „Já už musím domů,“ zavolala jsem na ně, „jinak nestihnu večeři.“
David se zatvářil, jakoby mu někdo oznámil, že všechny knížky na světě zčista jasna zmizely. Proto jsem dodala: „Jestli chceš, brácho, můžeš tu zůstat. Pak schovej brusle,“ řekla jsem a kulhala se pryč.
„Díky, Irene,“ dolehl ke mně Davidův hlas.
Každý rok mi rodiče pokládají stejnou otázku: Co je lepší, kapr nebo krocan? Odpovídám vždy stejně: Obojí je moc dobré. Letos jsem dostala ještě jednu otázku: „Co se ti stalo s nohou?“
„Uklouzla jsem na zamrzlém chodníku. Děsně to klouže.“
V noci jsem nemohla usnout. David se ještě nevrátil. Kde se courá?
Strýc Michael klidně oddechoval na svém lehátku, šťastlivec. Občas zachrápal, zamlaskal a převalil se na druhý bok. Začíná stárnout.
Mohlo se Davidovi něco stát? Ne, to určitě ne. Vždyť je upír, jsou přece nesmrtelní. Navíc je noc, nic mu nehrozí. Čím déle jsem ležela v tom příšerném tichu, narušovaném jen pravidelným tikáním hodin a Michaelovým brbláním ze spánku, tím horší věci mě napadaly.
Co když David kousl Katku? Snad by nebyl takový hlupák! Dokáže se ovšem udržet? Umí se ovládnout? Mě sice tenkrát nekousl, ale já jsem já, ne Katka. Do ní je zamilovaný. Jemu voní její krev jinak.
Když jsem byla malá, nemohla jsem na Štědrý den usnout, protože jsem se vždy strašně těšila na dárky. Vyrostla jsem. Zírám na šedý strop a trápím se kvůli svému nejlepšímu kamarádovi. Kde je? Proč se už nevrátil?
Ozvalo se tiché zaklepání na sklo.
Já ho zabiju. Opatrně jsem slezla po schůdkách z postele, vyhnula se strýci a otevřela okno. Ovanul mě ledový vzduch, až mi po celém těle naskočila husí kůže.
David ladně skočil dovnitř, v mokrých botách samozřejmě. Snad ta kaluž, co se pod ním vytvořila a vsakovala do koberce, do rána uschne. Užuž jsem mu chtěla vynadat, ale radostně mě objal, zvedl do vzduchu a šťastně drtil v náručí.
„Zbláznil ses?“ prskala jsem mu tiše do ucha.
„Ano, zamiloval,“ zasmál se. Opravdu, tvář mu zdobil blažený úsměv idiota.
Za námi se ozvalo mručení. Michael seděl na lehátku, třel si jedno oko a druhým se na nás pokoušel zaostřit. Jak dlouho už je vzhůru?
David se vedle mě rozplynul, já se opět chodidly dotkla země. Nějaký stín se mihl za strýčkem, který v další chvíli jako omráčený padl zpět na lehátko a klidně oddechoval dál. Tyhle upíří schopnosti jsou vážně skvělé.
„Neboj,“ uklidňoval mě David konečně šeptem (snad zbytek rodiny spí), „až se ráno probudí, nebude si to pamatovat,“ řekl a na chvíli se vypařil z pokoje, aby vrátil vypůjčené oblečení.
„Jdeš pozdě,“ upozornila jsem ho a zkřížila ruce na prsou.
„Já vím, promiň.“
Cože? Nehádá se? Nenadává mi? Nepřirovnává mě k dozorkyním ve věznicích se zvýšenou ostrahou?
„Dobrou noc,“ popřál mi a zapadl do skříně.
Asi bych si už taky měla jít lehnout.
(„V noci se mi zdál opravdu zvláštní sen,“ řekl zničehonic u snídaně strýc Michael, „o Irene a nějakém klukovi.“
Já Davida opravdu zabiju.)