Upír ve skříni, část čtrnáctá

Pod stromečkem jsem našla nový mobil. Konečně jsem se vrátila zpět do civilizace, jupí! Nevím, jak je to možné, ale nedokáže ze staré sim karty přečíst čísla, takže jsem o všechna přišla. To nevadí. Ten, komu na mě záleží, se ozve sám.
Máme taky nové sousedy.
Pan Novák, ten, co bydlel v bytě naproti, zemřel. Nebyl nijak starý, asi šedesát let. Nepřekvapilo by mě ani, kdyby dostal infarkt. Vážil nejméně sto kilo a sportu rozhodně neholdoval. Jedinou společnost mu dělaly televizní seriály a vědomostní soutěže.
Vždy mi nadával, protože jsem hlučná nebo příliš bouchám dveřmi. Nebude mi chybět. Jeho smrt je poněkud bizardní. Udusil se kostí ze štědrovečerního kapra.
Syn pana Nováka nabídl byt k prodeji. Ihned se někdo chytil a do týdne se nastěhovali. Viděla jsem je několikrát. Vypadají normálně. Matka, otec a syn.
Kluk! Škoda, že jsem si ho nemohla prohlédnout lépe. Prali jsme se s mámou u kukátka na dveřích (už vím, po kom jsem). Vyběhl po schodech, zul si venku boty a vklouzl domů. Je trochu drobnější postavy, rozhodně menší než David, ale zase má širší ramena a tmavé dlouhé vlasy. Možná je gothik nebo metalista, byl celý v černém.
Když odjela babička (chtěla stihnout Silvestr v New Yorku), začala jsem se nudit.
Až jsem několikrát musela zahnat myšlenku, že ve škole by to bylo zábavnější.
David trávil ve skříni jen minimálně nutnou dobu. Kam se vždy po západu slunce vypaří? Hádáte správně, za Katkou. Chodí spolu.
(Myslela jsem, že láska na první pohled se vyskytuje jen ve filmech nebo knížkách.)
Pět dní mu trvalo, než se jí odhodlal říct, že je upír. Po tu dobu jsem přijímala zvláštní hovory. (Skoro až lituji, že jsem jí dala své číslo.)
„Ahoj, Irene. Jak se máš? Dala bys mi, prosím, k telefonu Davida?“
Nebo: „Ahoj, Irene. Mohla by ses zeptat, jestli David dneska večer přijde?“
Ale nejhorší ze všeho bylo: „Ahoj, Irene.“
„Ahoj, Katko. Chceš mluvit s Davidem?“
„Ne, s tebou. Potřebuji si s někým pokecat.“
„Tak začni,“ vyzvala jsem jí a otevřela televizní program. Co dávají večer? Hmm, komedie, akční film, dokument o koncentračních táborech, romantická komedie, film o filmu Pomoc, můj kluk saje krev.
„Víš, ty znáš Davida asi nejlépe. Navíc jsi moje kamarádka,“ začala opatrně. „Když jsme spolu, je to moc fajn. Povídáme si a dost se nasměju. Jenže pak se s ním chci líbat,“ málem mi mobil vypadl z ruky, „nejdřív je všechno oukej, jenže když chci jít trochu dál, ucukne. Naposledy ho to rozhodilo tak, že spadl z pohovky.“
Potlačovala jsem zlomyslný chechot.
Katka pokračovala: „Pořád si říkám, kde dělám chybu? Možná jdu na něj moc rychle, třeba bych měla zpomalit. On je takový citlivý, stydlivý typ. Měl už, kromě mě, nějakou holku?“ uvažovala. Existuje zvláštní skupina lidí, kteří se nestarají o to, kolik provolají. Já mezi ně nepatřím, Katka očividně ano. „Vím, že mě miluje. Dokonce mi napsal i báseň. Chceš jí slyšet? Proč ne? Je moc hezká. No dobře, nebudu ti ji číst, slibuju. Ale vážně je hezká.
Co mám dělat? Taky ho moc miluju. Poraď mi, Irene,“ zaprosila zoufale.
Mému dobrému srdci se jí zželelo. „Musíš udělat jedinou věc! Promluvit si o tom s ním a ne se mnou. On ti vše vysvětlí. A pokud ho miluješ, není co řešit,“ odpověděla jsem trochu v hádankách. „Vzkaž mu, že ti má říct o zubech,“ dodala jsem. „Musím končit, máma mě volá. Tak zatím.“
„Čau,“ ozvalo se rozmrzele z telefonu.
„Potřebuju, abys koupila šunku na chlebíčky a kečup,“ vtrhla máma do pokoje. Nebyla to žádost, ale rozkaz.
„Vždyť mají všude zavřeno,“ zaprotestovala jsem. Při představě, že se budu muset vydat do těch mrazů, ven, z našeho vyhřátého bytu, mě přepadla ochablost svalů, také známá pod pojmem lenost.
„U Majerů ne. Když si pohneš, ještě to stihneš,“ ušklíbla se. „Tak pohni kostrou, lenochu. A teple se obleč.“
Navlekla jsem na sebe několik vrstev a dostala nějaké peníze na nákup. Máma mě vystrčila za dveře. Už na chodbě mi z chladného vzduchu, který jsem vdechla do plic, naskočila husí kůže. Kéž bych byla hned zpátky.
Natahovala jsem si kozačky, když se na druhé straně chodby, tam, kde trčel můj zadek, ozvalo nesmělé: „A-ahoj.“ Ohlédla jsem se. Můj mladý soused stál ve dveřích a pokoušel se odtrhnout oči od mého pozadí.
„Ahoj,“ odvětila jsem a narovnala se. Tváře mi hořely. „Ty jsi tu nový, že? Jak se jmenuješ? Konečně nebudu nejmladší v domě,“ mlela jsem hlouposti.
„László,“ představil se mi. Dvě světle hnědé, nazlátlé, oči si mě prohlížely. Ticho, nic neříkal, jakoby na něco čekal. Pak mi napověděl: „Jak se jmenuješ ty?“
Zapomněla jsem se představit!
„Irene,“ pospíšila jsem si s odpovědí. Držela jsem rovnováhu na jedné noze, té obuté, protože ta v ponožce mě studila. Začal si šněrovat své vysoké boty se silnou podrážkou. Následovala jsem jeho příkladu.
„Nevíš, kde je tu nějaký obchod? Ještě se tu nevyznám,“ povzdechl si, „máma mě poslala pro chleba.“
„Můžeš jít se mnou,“ nabídla jsem mu, „mě poslali pro šunku.“
Ušklíbl se. „Tak jo.“
Vyšli jsme před dům, kde do nás plnou silou udeřil studený vítr a zahryzl se mráz. Zachumlala jsem se hluboko do kabátu a utáhla si šálu. László (divné jméno) se jen shrbil
a přivřel oči. „Je to daleko?“ zeptal se.
„Asi deset minut,“ odhadla jsem. „Proč jste se přestěhovali sem?“
„Bydleli jsme s babičkou a dědou, ve velkém domě. Poslední dobou tam ale bylo příliš dusno, tak se naši rozhodli odejít. Navíc tu mám školu, nemusím každý den hodinu dojíždět,“ vysvětlil.
„Vážně? Kam chodíš?“
„Na uměleckou, obor malba,“ odvětil.
„Páni!“ řekla jsem obdivně. „Umělec!“
„A co ty?“
„Nejsem nijak závratně chytrá, tak jsem skončila na gymplu,“ pokrčila jsem rameny.
„Nemělo by to být naopak?“
„Tomu nevěř,“ ušklíbla jsem se. Přešli jsme silnici a několikrát zatočili. Obchod se blížil. Světla výkladních skříní svítila jako maják, lákala nás k sobě jako žárovka přitahuje komáry.
László si vzal košík a vydali jsme se nakupovat. U Majerů byla malá samoobsluha. (Kterou překvapivě vedli manželé Majerovi, starší lidé, kteří si ještě potrpí na maloobchodním jednání. To znamená: Náš zákazník, náš pán.) Měli téměř vše, co si člověk jen mohl přát.
Postupně jsme do košíku naskládali: chleba, veku, žampiónovou polévku ze sáčku, dvacet deka šunky, krabičku kostkového cukru, dva citróny a jednu láhev rumu. Zaplatili jsme si každý své, uložili to do igelitek a vyšli ven, kde do nás opět nemilosrdně uhodila zima.
László odšrouboval víčko láhve a usrkl pár hltů rumu. Oči se mu rozzářily. „Dáš si?“ podával mi alkohol.
„Ne, díky,“ zakroutila jsem hlavou. „Máš zvláštní jméno.“
„Narodil jsem se na východním Slovensku,“ odvětil. „Jsem poloviční Maďar.“
„Já zase čtvrteční Američanka.“
„Svět je malý,“ pokrčil rameny.
„To jo.“
Rozloučili jsme se před dveřmi. „Kdybys něco potřeboval nebo hledal, dej mi vědět,“ nabídla jsem mu. „Čau.“
„Ahoj,“ zamumlal přes rameno a zmizel.
„Zapomněla jsi na kečup,“ povzdechla si máma, když prohrábla tašku s nákupem. Musela jsem se plácnout do čela. Úplně se mi vykouřil z hlavy.
„Ven už nejdu,“ upozornila jsem ji. V takovém počasí by ani psa nevyhnala.
Máma cosi otráveně zamumlala a odešla. Převlékala jsem se do pohodlného domácího oblečení, když tu najednou zazvonil mobil. Začal hrát odpornou melodii, protože jsem ji ještě nepřenastavila. Musím také zjistit, jak vypnout zvuk, ve škole bych z toho mohla mít problémy.
Katka to pořád nevzdala? Nemůžu jí poradit lépe. Tohle si musí vyjasnit s Davidem.
Ne, neznámé číslo. Kdo to může být? Příjmula jsem hovor zeleným tlačítkem.
Ticho.
„Haló?“ zařvala jsem do mobilu, „kdo je tam?“
Žádná odpověď. Možná jde o omyl.
„Haló?“ zkusila jsem to znovu. „Zbývá mi už jen sedm dnů života?“
Neznámý na druhé straně se zasmál. „Doufám, že víc než sedm. Chtěl jsem tě jen slyšet. Tak... ahoj.“
„Počkej, počkej! Proč mi voláš?“
„Chybělas mi.“
„Nemyslíš, že je na to už trochu pozdě?“ neodpustila jsem si jízlivou poznámku.
Hovor byl ukončen rychle a já přesto stále držela mobil u ucha. Srdce se mi před chvilkou zastavilo. A jakoby chtělo dohnat, co zameškalo, rozbušilo se následně o to zběsileji.
Petr!