Upír ve skříni, část patnáctá

„Takže jsi jí to řekl?“ chtěla jsem se ujistit. Leželi jsme s Davidem v posteli a choulili se k sobě (nefungovalo topení, náhlá porucha). Bylo příjemné cítit někoho po boku. Zalezl si pod peřinu ke mně.
„Jo,“ odpověděl otráveně.
„A? Jak reagovala?“ snažila jsem se vyzvídat i přes jeho nevrlost.
„Smála se,“ zavrčel.
„Cože? Proč?“
„Představ si, že ti tvůj kluk oznámí: Miláčku, nelekej se, ale jsem upír. Co by jsi dělala?“
„Objednala bych tě na psychiatrii.“
„No tak vidíš! Smála se a prohlásila, že jsem cvok. Upíři prý neexistují. Ukázal jsem jí zuby, rozesmálo jí to ještě víc, myslela, že jsou umělé.“
„Jak jsi to vyřešil?“
„Vařila na sporáku vodu na čaj. Oddělal jsem konvici a strčil ruku do plamene. Zaječela a snažila se mi ji vytáhnout.“
„Au,“ sykla jsem bolestí při představě, že se má kůže škvaří v ohni.
„Nebolelo to!“ přesvědčoval mě. „Normální oheň upírům neublíží. Nezapomeň, že jsme nesmrtelní.
Katka jen nevěřícně hleděla. Hodně ji to zaskočilo. Prohlásila, že jsem jí to měl říct dřív, ne až teď.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 A vyhodila mě,“ povzdechl si. „Co mám dělat? Irene, pomož mi!“
„S tím nepočítej! Tohle si musíte vy dva vyřešit spolu. Mě do toho netahejte, prosím. Já mám svých problémů taky dost.“
„Jakých?“
„Volal mi Petr.“
„Kdo je to?“
„Můj bývalý.“
„Aha,“ zamyslel se, „co chtěl?“
„Nemám tušení,“ povzdechla jsem si. „Proč teď? Má výčitky svědomí ke konci roku?“ rozhořčovala jsem se. „Chci na něj zapomenout. Jenže mě nenechá.“
David se přitáhl blíž. „To bude dobré,                                                                                                                                                   neboj,“ konejšil mě, protože jsem měla na krajíčku. „Tvá máma říkala něco o novém sousedovi. Líbí se ti?“
„László?“ zasmála jsem se. „Je fajn, ale ne můj typ.“
„Znal jsem jednoho Laciho. Mimochodem, jaký je tvůj typ?“
„Petr.“
„Ty jsi hrozná!“
„Já? Kdo je tu upír?“
David otráveně zamlaskal. „Tohle není fér. Já s tím už nic neudělám. Pujč mi mobil,“ zaprosil.
„K čemu?“ podivila jsem se.
„Napíšu jí zprávu.“
„Na to nemám kredit,“ odsekla jsem. „Běž za ní! Taková noční návštěva upíra je velmi romantická. Každé dívčí srdce při ní zaplesá. Teple se obleč,“ poradila jsem mu a vystrčila ho z postele.
David chvíli šustil a pak vypadnul ven. Musela jsem za ním přivřít okno. Rychle jsem se vrátila do hajan a zachumlala se do peřin. Snad rychle opraví topení.
Chtěla jsem usnout, ale nešlo to. Po Davidovi mi zůstala na polštáři příjemná vůně. Připomínala mi Petra. Ten zmetek mi strašně chybí. Nerada si to přiznávám, ale je to tak.
Chybí mi zvláštní aura, která ho vždy obklopovala. Oblečení načichlé cigaretami. Tajemně neproniknutelný pár očí. Zastřený hlas.
Je to ten typ kluků, do nichž je snadné se zamilovat, ale oni dávají své srdce jen zřídka. Co jsem na něm měla nejradši? Asi právě tu vůni. Je těžké ji definovat. Něco mezi česnekem, tabákem a půdou krátce po dešti. Zní to podivně? Asi ano. Moc ráda jsem se k němu tiskla.
A pak byl pryč. Zmizel rychle, spolu se Zuzkou. Dva mně nejbližší lidé odešli z mého života.
Je to dávno, ale stejně to pořád bolí. Jak dlouho ještě? Musím zapomenout! Nejsem ta stejná Irene jako tenkrát.