Upír ve skříni, část šestnáctá

„Proč jsi mi neřekla, že je tvůj bratr upír?“ zeptala se mě Katka první den po prázdninách ve škole, ani se neobtěžovala šeptáním. S Davidem se samozřejmě usmířili. Byla to vlastně jen otázka času, nemůžou bez sebe být.
Zamilovali se do sebe téměř na první pohled. (Přestože s malou pomocí.) Myslela jsem si, že je to možné jen ve filmech nebo knihách pro adolescenty.
„Věřila bys mi?“
Katka se zamyslela. „Pravděpodobně ne,“ přiznala.
„Tak vidíš. Navíc David není ani můj brácha,“ pokrčila jsem rameny. „Je to nejlepší kamarád ze školky a teďka bydlí v mé skříni,“ vysvětlila jsem a rozhlédla se. Lenka, v lavici za námi, na nás nechápavě zírala s obočím vysoko zvednutým. „Už to nehulte,“ poradila nám soustrastně.
Vím, že Katka Davida miluje, ale to ji neopravňuje, aby o něm mluvila po celé dopoledne, i během vyučování, když se snažím pochopit matematiku. Skoro to vypadá, že jsou spolu už několik let, zatímco to nemůžou být ještě ani dva týdny.
Těšila jsem se domů!
Žaluzie v mém pokoji jsou vždy zatažené, aby mohl David ven, když nikdo není doma. Máma tvrdí, že to u mě vypadá jako v jeskyni. Já jsem rozzuřená dračice, která ji obývá.
Natáhla jsem se do křesla a začala okamžitě usínat. Bylo to příjemné. Po tělocviku se mi připomínaly ty části těla, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Kéž by byly ještě prázdniny.
Zvonek u dveří hlasitě zadrnkal. „Koho to k nám čerti nesou?“ zavrčela jsem rozespale.
„Host do domu, bůh do domu,“ ozvalo se ze skříně. I jeho to muselo probudit, ale nic si z toho nedělal. Poslední dobou se jen usmíval. Ti zamilovaní...
László stál před dveřmi, upřeně zíral do země a špičkou přitom hloubil díru do prahu. Otevřela jsem dveře. „Ahoj. Co potřebuješ?“ donutila jsem se k nejpřívětivějšímu tónu, jakého jsem byla schopna..
„Nemáš nějaké prázdné cédéčko?“ zeptal se. „Musím si vypálit projekt do angličtiny.“
„Asi jo. Pojď dál,“ pozvala jsem ho dovnitř. Cestou do pokoje jsem odkopla na stranu školní tašku, která se válela uprostřed chodby. Jak ze mě odpadla, tak zůstala i ležet. „Někde tu bude,“ povzdechla jsem si a zamířila k poličce, která byla celá zaskládaná nejrůznějšími disky. Připadala jsem si jako archeolog, když jsem probírala jedno CD po druhém a pročítala jejich názvy (popsané nečitelnými klikyháky).
László stál tiše za mnou, natahoval krk, prohlížel si můj pokoj a čekal.
Ze skříně se ozvala série kýchnutí.
Strnula jsem. Tak tohle se bude vysvětlovat hůř. Kýchání se ozývalo stále a pořád silnější, až se skříň otřásala.
Duchové? Mimozemšťané? Šílené dvojče, které ukrýváme před celý světem? Tygří miláček? Co si mám vymyslet?
David vyklopýtal ze skříně a prozradil se sám. Přivíral oči, protože ho denní světlo dráždilo, i to tlumené. Navíc stále zběsile kýchal jako pominutý. Schovával si tvář do rukávu svého svetru.
Zůstali oba zaraženě stát na místě a hleděli překvapeně na sebe.
„Laci?“
„Davide?“
Oni se znají?
„Vždyť jsi přece nezvěstný. Už jsem si myslel, že jsi mrtvý. Rád tě zas vidím. Co tu děláš?“ divil se Lázsló.
„To je dlouhá historie,“ mávl rukou David a kýchl. „Co tu děláš ty? Počkat,“ kýchl a zamyšleně na něj pohlédl, „proč jsi mi nikdy neřekl, že jsi vlkodlak?“
„Ty jsi upír?“ vykulil na něj László oči.
„Asi půl roku,“ pokrčil rameny David.
Připadala jsem si lehce odstrčená. Vždyť mě ani nepotřebují. László je vlkodlak? To bych se asi měla bát, jenže to bych také neměla mít ve skříni upíra. Dali se do řeči jako staří přátelé. A hele, prázdné cédéčko.
„Já myslela, že upíři a vlkodlaci se nesnáší,“ vyslovila jsem nahlas svou myšlenku. Jestli se tu pobijí, alespoň nikdo nic nepozná. Mám v pokoji nepořádek jako po výbuchu bomby.
Změřili si mě oba pohledem a rozchechtali se. Řekla jsem něco zábavného? Připadala jsem si trapně. Smáli se a smáli, až mi to začalo lézt na nervy. „Tak dost!“ okřikla jsem je.
David si utíral slzy. „He he he, ty jsi vtipná! Kde žiješ? Středověk už je dávno za námi. Teď máme dvacáté první století,“ poučil mě. „Už spolu neválčíme, protože jsme my, upíři, alergičtí na psí („Vlčí,“ opravil ho László) chlupy. Vždyť to je tak barbarské!“ řekl a kýchnul. „Vynalezli už prášky a sprej do nosu, takže spolu můžeme normálně žít.“
„To je super,“ zubil se Lázsló, „že jsme sousedi.“ Zdá se, že ho to opravdu potěšilo. V následující chvíli praštil do zdi. Byla to ohlušující rána. Myslela jsem, že po ní zbude i díra, ale omítka to vydržela. „Mol,“ řekl omluvně. Nechtěla bych se s ním prát.
„Odkud se znáte?“ vyzvídala jsem.
„Byli jsme spolužáci na základce,“ vysvětlil David. „A chodili jsme ven hrát fotbal nebo v zimě hokej na jezera,“ řekl, načež kýchl. „Netušil jsem, že jsi vlkodlak.“
László se zašklebil. „Není to věc, kterou bych vyprávěl na potkání. Páni, pořád nemůžu uvěřit, že jsme se tu setkali. Svět je tak malý! Musíme večer někam vyrazit. Máš to CD?“ obrátil svou pozornost konečně i ke mně.
„Tady,“ ušklíbla jsem se a podala mu ho. Stává se ze mě skladník. Cokoliv potřebuješ, řekni si Irene, ona to sežene.
„Díky,“ usmál se László. „Jsi hodná. Pak ti koupím nové,“ slíbil. „Uvidíme se potom. Zatím se mějte,“ rozloučil se s námi. Doprovodila jsem ho ke dveřím.
Můj soused je vlkodlak a nejlepší kamarád upír. Může být svět ještě absurdnější?