Upír ve skříni, část sedmnáct

Lindsie cítila jeho pohled. Sledoval jí pozorně jako kočka myš. Proč to dělá? Uváděl ji do rozpaků, rudla ve tváři. Ohlédla se přes rameno.
Charles seděl o několik lavic za ní. Měl si opisovat příklad z tabule, ale místo toho nehybně seděl, s propiskou v ruce a zasněně zíral na její záda. Když si povšiml, že se k němu otočila, nadzvedl koutky úst v náznaku úsměvu. Rychle napsal něco do sešitu, vytrhl z něj kus papíru, zmačkal ho a chvatně hodil na Lindsienu lavici. Vzkaz přiletěl krásným obloučkem přímo před ní.
Rozbalila ho třesoucími se prsty. Zarazila dech. „Sejdeme se po škole na hřbitově,“ stálo elegantním písmem v dopise.
„Dobře,“ naškrábala rychle pod vzkaz téměř nečitelně. Propiska se jí třásla v ruce. Když učitel sklonil hlavu k učebnici, rychle mrštila zmačkaným papírem k Charlesovi. Přistál u jeho nohou. Mrštně ho zvedl ze země.
Hodina se nekonečně táhla. Učitelův hlas zněl monotónněji, než kdy jindy. Už tohle utrpení skončí? Chtěla s Charlesem mluvit co nejdříve. Měla tolik otázek. Věděla, že jí opět pozoruje. Přeběhl jí mráz po zádech. Cítila, jak se jeho světlé oči vpíjí do její bleděmodré halenky.
Lindsie snědla sotva několik soust u oběda. Žaludek se jí svíral nejistotou. Chystala se riskovat svůj život. Nepouští se příliš daleko?
„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Rosemary. Obočí se jí spojovalo v jednu dlouhou čáru. „Nebudeš nemocná?“
„Cože? Ano. Ne,“ zamumlala nepřítomně Lindsie. „Musím domů. Zatím se měj,“ rozloučila se s nejlepší kamarádkou, odnesla oběd a chvatně odešla.
Nemířila však domů. Rychlým krokem rázovala k místnímu hřbitovu. Nebe se zatáhlo. Slunce schovávaly těžké šedé mraky. Brzy bude pršet.
Brána hřbitova byla otevřená dokořán.
V tuhle dobu tu nikdo nebývá. Na zdi seděl pták černý jako noc. Pozoroval Lindsie párem svých zkoumavých očí. Pak roztáhl křídla a s hlasitým křikem zmizel v koruně stromů.
Lindsie se zhluboka nadechla. Teď nebo nikdy. Vešla bránou na prázdný hřbitov. Bylo to rozlehlé místo plné kamenných náhrobků šeptajících příběhy smrti. Ticho. Listy zlověstně šustily ve větru. Blíží se bouřka.
Spatřila koutkem oka Charlese, jeho tvář patřící antickému Davidovi, perfektní rty i obočí. Prošel nevšímavě kolem po úzké cestičce, která vedla ke staré kapličce z červených pálených cihel. Následovala ho.
Kaplička zevnitř vypadala větší než zvenku. Chyběly lavice a výzdoba, zůstaly jen bílé zdi. Pouze v čele visel velký zlatý kříž.
Charles stál před ním, s rukama v kapsách ho pozoroval. „Takže jsi přišla,“ řekl, aniž se otočil. Nebyla to otázka, spíš konstatování skutečnosti.
„Ano,“ vydechla. „Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“
„Tak se ptej,“ vyzval ji.
Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy. „Jsi upír?“ vyhrkla. Jak jinak vysvětlit Charlesovo chování a nelidskou sílu?
„Možná,“ pokrčil rameny. „Kdyby ano, bojíš se?“
„Ne,“ vydechla třesoucím se hlasem. „Vím, že bys mi neublížil.“ Pokročila o několik kroků blíž k němu.
Charles se rozesmál. „Jak si můžeš být tak jistá?“ otočil se. Jeho oči zářily jako dva rubíny, dokonalé rty se vlnily v pobaveném úsměvu. „Můžu tě zabít velice lehce. Stačila by jediná myšlenka. Bylo by to rychlé, nic bys necítila. Stále nemáš strach?“
„Ne,“ zakroutila hlavou. Srdce jí bušilo jako splašené. Stejně tak, jako byl nebezpečný, byl i nádherný.
„Proč?“ podivil se. „Copak mi nerozumíš? Nebo jsi tak hloupá?“
„Nejsi nebezpečný,“ odvětila Lindsie. „Máš v sobě jen příliš strachu a nejistoty. Nechceš mi ublížit. Kdybys chtěl, už dávno jsem mrtvá,“ pokročila opět blíž k němu. Zaraženě jí sledoval.
„Ty hloupé nerozumné dítě,“ povzdechl si. Rozčísl prsty své husté tmavé vlasy.
Stáli u sebe. Stačilo natáhnout ruku a dotkli by se. „Takže jsem měla pravdu. Jsi upír. Kolik je ti let?“
„Nevím,“ ušklíbl se. „Po druhé stovce jsem přestal počítat.“
Pozorovala jeho klidnou tvář. Opravdový upír! Nikdy by ji nenapadlo, že se někdy s nějakým setká. Chvěla se vzrušením. „Miluji tě,“ zašeptala.
Pohlédl na ni zprvu vyděšeně. Jeho oči patřily malému polekanému klukovi. „Já...“ zakoktal se překvapeně, „já tebe taky. Od první chvíle, co jsem tě spatřil, když jsme se srazili na chodbě.“ Pohladil ji po tváři a naklonil se k ní, aby ji políbil. Jejich rty se setkaly a...
Vyprskla jsem, „to je blbost!“ a dusila smích, abych neprobudila rodiče. David mi četl velice vtipnou pohádku na dobrou noc, protože jsem nemohla usnout.
Škaredil se na mě z rohu postele. „To není vtipné. Je to nejprodávanější kniha tohoto měsíce. Půjčil mi ji kamarád. Jeho sestra je do toho Charlese zamilovaná. Rudá luna je teď velice populární a nejspíš bude i zfilmovaná.“
„Asi budu spisovatel,“ zamyslela jsem se. „Zdá se mi to snadné. Hlavní postava musí být sympatická holka, lehce výstřední, introvert. A on bude šarmantní, tajemný a samozřejmě hodně sexy upír. Úspěch je zaručen. Stanu se slavnou, vydělám spoustu peněz,“ zasnila jsem se.
Povzdechl si. Posledních pár dnů se v něm probouzel mateřský syndrom. Chřipka zklátila dokonce i mě. Několik dnů jsem proležela ve vysokých horečkách. „Dones mi čaj,“ rozkazovala jsem v mrákotách. „Zapni televizi. Přepni kanál. Další čaj! Studený obklad. Rychle!“ A tak kolem mě, dopoledne, když rodiče byli v práci, skákal. Nosil vše, o co jsem si řekla.
Devadesát devět procent upírů v literatuře a filmech jsou nezaměstnaní povaleči, popřípadě studenti (což je občas to samé), flákající se po světě, bloudící v širých pustinách své vlastní temné duše, odsouzení najít ,tu pravou lásku‘ v podobě bledé slečny. Můj upír je tím jedním procentem vybočujícím z řady,
má práci – sloužit mi!
„Měla by jsi spát. Zvýšila se ti horečka,“ povzdechl si starostlivě. Kontroloval mi teplotu rukou na čele. Zakryl mě až po bradu peřinou a řekl: „Dobrou noc.“
Začíná být přecitlivělý. Tu knihu bych mu měla sebrat.