Upír ve skříni, část osmnáct

Milý deníčku...
Nikdy jsem si deníček nevedla. Nemám ani tušení, co bych do něj asi taky mohla psát. O klucích? Žádní, kromě Davida a Laciho (mám problém vyslovit celé jeho jméno; nenáviděla bych své rodiče, kdyby mě tak pokřtili), se kolem mě nevyskytují. A tihle dva mi taky pěkně pijí krev.
Dva dny jsem pořádně nespala. Proč?
Z velice prostého důvodu. Ze skříně se celou noc ozývá tiché skučení, kňučení a naříkání, kvílení, úpění a stěžování, fňukání, vzlykání, vytí, klení a sténání. Proč? Protože ho bolí zuby.
Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového může potkat i upíra. Dneska mi došla trpělivost. Takhle už to dál nešlo! Je pololetí. Musím se učit a zlepšit si alespoň trochu známky. Kdybych se celý rok snažila víc, nebylo by třeba to teď dohánět. Dobrá, přiznávám, že jsem flákač, ale na mou obranu musím podotknout, že jsou mnohem důležitější a zajímavější věci než nepohlavní rozmnožování trepky příčním dělením (chudák) a charakteristika Motolice jaterní (fuj!).
Čím velcí upíří straší malá neposlušná upírčata, když nechtějí zůstat ve svých rakvičkách a dožadují se další kapitoly z Draculy? Strašným zubařem Otou! Už jeho jméno zní samo o sobě dost děsivě, že? David, přestože je mu (věčných) osmnáct a je tedy dospělý, se ho bojí jako holka pavouka.
Ota se toulá noci a přepádává nepozorné upíry, aby jim vytrhl svými obrovskými kleštěmi dlouhé tesáky a zavěsil je na svůj náhrdelník, který zdobí jeho hruď a chřestí jako nebezpečný chřestýš, když se plíží mezi lampami po ulici. Je to stará legenda, vyprávění předáváné mezi všemi upíry, horor nejděsivější.
Teď už alespoň vím, čím ho budu strašit, až mě zase začně štvát. Hrůzný Ota si jde pro tebe, mu he he!
Dalo mi to hodinu přemlouvání, proseb a výhružek, než se odhodlal vyjít ven ze skříně a souhlasil, že k zubaři tedy půjde. Byl bledý ve tváři (ještě víc než normálně) a vypadal, že za chvilku bude zvracet.
Jenže náhle se objevil další problém. Kde sehnat zubaře, který ošetří upíra? Má zubařka, velice milá, avšak roztřesená šedesátiletá paní, by dostala infarkt, kdyby se na ni jen usmál.
(Nebo bych spíš měla shánět veterináře?)
Otevřela jsem telefonní seznam a obvolala všechny zubaře v okolí (je jich jen pět). Většina z nich končí okolo druhé. To je příliš brzy. Slunce zapadá až okolo čtvrté. Nakonec se mi ale jednoho podařilo přesvědčit, aby se zdržel v práci. („Můj malý bráška strašně trpí!“)
Dorazili jsme do čekárny. Byla prázdná a ponurá. Bílé stěny, několik lavic potažených kůží a nízký stoleček zaházený starými časopisy. David se prkeně posadil. Oči mu vyděšeně těkaly z předmětu na předmět. Z ordinace se ozval zvuk vrtačky. Chytil mě třesoucí se rukou a prosil, abychom raději odešli. Ani ho to už nebolí, rázem to přešlo. Nevěřím mu
ani slovo! Jakmile pacient odešel a sestřička zahlásila své: „Další prosím,“ tahala jsem ho za rukáv dovnitř. Bylo to jako trhat strom s kořeny ze země.
Ordinace působila o mnoho optimističtěji. Byla vymalována do zářivých teplých barev žluté a oranžové. Na zdi visely obrázky zubů a dětí s kartáčky.
Zubař pozdravil a obdařil nás zářivým úsměvem. „Vy jste ta slečna, co mi volala?“
Přikývla jsem.
„Představoval jsem si vašeho malého brášku trochu... mladšího,“ přiznal. „Tak co ho trápí?“ otočil se ke zkamenělému Davidovi, který na něj vytřeštěně zíral. Sestřička zatím kolem nás poskakovala. „Máte kartičku pojištěnce?“ A sakra, to mě nenapadlo. Raději jsem mu ten zub měla kleštěmi vyrvat osobně.
„Ne... víte,“ lezlo to ze mě jako z chlupaté deky, „ono je to trochu komplikovanější. On je totiž bráška upír.“
Zubař se setřičkou na nás trochu překvapeně koukali, pak si vyměnili pohled. „Libuško, přineste mi, prosím, silnější vrtáky,“ požádal doktor sestřičku, „a ty si sedni,“ vyzval Davida. Blížil se k zubařskému křeslu jako k elektrickému, ruce sevřené v pěst.
„Poslední dobou přibývá upířích případů. Dřív jich tolik nebylo. Piješ lidskou krev? Tak to bude tím! Dnešní strava je naprosto příšerná, ani se ti nedivím, že je máš zkažené. Dneska je bohužel nutnost čistit si zuby, když saješ lidskou krev, jinak ti všechny vypadají. Děkuji, sestři, položte je sem. Ale no tak! Snad se nebojíš? Vždyť už jsi velký. Klid, nebude to bolet.“
David seděl zařezaný hluboko v křesle. Zubař ho donutil otevřít pusu, spodní čelist se mu přesto třásla. „Přemýšlels o něčem zdravějším? Třeba zvířecí krev,“ vyprávěl. „Teď jsou velice moderní, samé biopotraviny. To je teda kaz! Neboj, budu vrtat opatrně. Zuby by sis ale stejně čistit měl. Nejlépe dvakrát nočně. A pastou s fluorem.“
David snášel všechna utrpení se zavřenýma očima a modlitbou ke všem upírům, aby ho ochraňovali. Zubař si chvilku povídal se mnou, chvilku se sestřičkou a občas něco prohodil i s Davidem (odpovědi se samozřejmě nedočkal). Vyklubal se z něj velmi sdílný člověk. Práce mu šla od ruky rychle jako mrskal jazykem. „Lidi by měli víc myslet na upíry a nejíst tolik sladkého jídla. I kvůli sobě. Hlavně se vyhýbej obézním lidem,“ radil, „ti mají v krvi nejvíce cukru.“
Když bylo vše hotovo, pochválil Davida za statečnost a daroval mu obrázek opičky s banánem a krátkou říkánkou o chutném ovoci. Vděčně jsme odcházeli. Utrpení bolavého zubu bylo u konce a já se v noci konečně vyspím.
David se zarazil venku před dveřmi a zíral na zlatou tabulku, které si předtím nevšiml. Stálo na ní úzkým patkovým písmem: Ota Sedlmaier, dětský dentista.
Od té doby začal pytlačit na slepicích z celého okolí.
Před dveřmi našeho baráku seděl velký chlupatý hnědý vlk a v zubech držel starý klacek. Kolemjdoucí raději přecházeli na druhý chodník a úzkostlivými pohledy si ho prohlíželi. „Pojď si se mnou hrát,“ říkaly vlkovy veselé žluté oči. Přišel až ke mně a položil mi větev k nohám.
David kýchl.
Copak všichni kolem mě dětinští?
Zvedla jsem ten klacek, rozmáchla se nejvíc co mohla a hodila ho. Větev letěla asi sedm metrů a pak se poroučela k zemi jako sestřelená kachna. Kluci se pokusili schovat svůj  pobavený pohled nad mou neschopností. Neúspěšně. Laci se loudavě vydal pro klacek, zvedl ho opět ze země a raději položil k nohám Davidovi, který zase kýchl.
Větev rázem letěla přes několik domů, výš a dál. Laci zmizel ve snaze ho zachytit, s bláznivou psí náladou a vyplazeným jazykem, běžel jako vítr.
„Hrajte si a nezlobte,“ požádala jsem je a odešla domů, aby se naučila základy společenských věd (Právní řád je souhrn všech pramenů práva, která platí v určitém státě. No to je blbost.)
Rodiče se velice divili, že si nevšimli sousedovic velkého čokla dřív. Mám si dávat pozor a raději se mu vyhýbat, aby mě nepokousal. Vypadá nebezpečně. Naštěstí neví, že to je vlkodlak.
To je asi tak vše, co bych mohla napsat. Můj život je poměrně nudný a nic zajímavého se v něm neděje.
Počet zabitých molů tento týden: 12