Upír ve skříni, část devatenáct

Hřbitovy jsou dnes populární. Bývají považovány za jedny z nejvíce dárkulínských* míst. Každý hrdina s nadpřirozenými schopnostmi (nebo jeho milá) tam musí jednou zavítat (pokud možno živý). Taková jsou pravidla dobrodružných romantických románů.
Málem bych je porušila! Tak dlouho kamarádím s upírem a vlkodlakem a ještě jsme tam nebyli! Strašně se za sebe stydím. To je ostuda!
Kluci z mého geniálního nápadu - půlnoční návštěvy hřbitova – nebyli příliš nadšení. Nechápu proč. Jistě, David by raději noc trávil s Katkou a Laci v hospodě.
Mimochodem, ten vlkodlak ke mně byl poslední dobou trochu nepříjemný. Urazil se, když jsem velmi razantně odmítla být modelem k aktu. Já se svlékat nebudu!
Nakonec se mi je ale oba podařilo přemluvit. Byl už duben, jaro zavítalo k nám a teploty v noci neklesly pod deset stupňů Celsia. To už není tak hrozné, dá se to vydržet. Navlékla jsem na sebe teplé sako a omotala si kolem krku dlouhý šátek na třikrát.
Celá v černém (maskování) jsem vyrazila ven.
„Kam jdeš?“ zarazila mě máma před dveřmi. Vzápětí se proplížila kolem jako kočka a dlaní rozmáčkla mola na zdi. Zůstal po něm hnusný velký flek uprostřed bílé stěny. „Potvory! Kde se tu pořád berou?“ vztekala se.
„Víš, že jsi možná zabila převtělení dědečka?“ neodpustila jsem si rýpnutí. „Podle budhistů je celkem běžné se narodit v přištím životě jako hmyz nebo jehla,“ poučila jsem ji.
„Ať mi dědeček laskavě nežere kabát,“ odsekla. Na mě úplně zapomněla.
Vyběhla jsem ven, kde čekali David s Lacim. Můj nejdražší upír měl na tváři roušku, takže konečně nekýchal. Vypadal jako uprchlík z infekčního oddělení. Něco přes nos je levnější alternativa prášků na alergii.
„Hraješ si na špiona?“ ušklíbl se Laci. To má na mě stále vztek? Přece nečekal, že mu na to kývnu.
„Radši jdeme,“ povzdechla jsem si. Loudavě jsme se přesouvali k hřbitovu. Mám ráda město v noci. Lidé spí a sní. Jejich sny, jakoby se vznášely ve vzduchu, třepetaly motýlými křídly k černé obloze.
Měsíc, bílá perla, zářil na nebi. Jeho svit zaclonil i několik okolních hvězd. „Kdy bude úplněk?“ zeptala jsem se Laciho.
Pohlédl vzhůru. „Hmm,“ zamyslel se. „Asi za dva dny. Možná zítra,“ povzdechl si. „To je otrava. Připadám si jako baba.“
„Proč?“ pozastavil se nad tím David. Tázavě na něj hleděl.
Laci strčil ruce do kapes a shrbil se. Tvářil se nakvašeně. „Co myslíš? Měsíc co měsíc se na pár dnů měnit ve vlka. Změna nálady, jsem popudlivý až hrůza. To je jako menstruace.“
Vyprskli jsme s Davidem smíchy. „Já tě chápu,“ pronesla jsem s hraným soucitem.
Laci s námi celou cestu už nepromluvil ani slovo.
Zarazili jsme se před bránou hřbitova. Bylo zamčeno. Tak to se v dobrodružném románu pro dospívající děvčata stát nemůže!
Posadili jsme se na schody ke krematoriu. „Tak co teď?“ povzdechl si David. „Já tu zeď hravě přeskočím, Laci ji asi taky přeleze, ale nevidím možnost, jak by ses vyškrábala nahoru. Neunesu tě.“
S lítostí musím uznat, že má pravdu. Odhalím tajemství upírů: Mají totiž duté kosti jako ptáci, proto jsou velmi lehcí a dokážou létat (jde spíš o dlouhé skoky). Zároveň jsou ale jejich kosti i pevné jako nejtvrdší ocel.
„Pojďme domů,“ navrhl David a Laci dodal: „Nebo do hospody.“
„Ne! V žádném případě,“ zakroutila jsem hlavou. „Jen proto, že se bojíte, nebudu rušit svůj super dárkulínský plán.“
„Bojíme? Čeho?“ tázavě na mě pohlédli.
„Duchů. Jste roztřesené padavky.“
David sebou škubl. „Duchové? Radši fakt pojďme,“ ošíval se. „Nemám z toho tady dobrý pocit. Irene, kašli na to.“ Zbabělec!
„Duchové neexistují!“
„To ani upíří a vlkodlaci,“ odsekl Laci, „vedle dvou zrovna sedíš.“ To byl dobrý argument.
Hepčík! Hepčík! Ozvalo se znenadání za námi. Všichni tři jsme nadskočili a vykřikli zděšením. Duchové!
„Sakra,“ zanadával mladík o pár schodů výš nad námi. „Kdo z vás je vlkodlak? Chtěl jsem skočit a vystrašit vás,“ povzdechl si posmutněle. Copak si nevšiml, že se mu to stejně podařilo?
Laci zvedl ruku. „Já,“ zamumlal.
Mladík (asi přes dvacet let, orlí nos, husté obočí, zlomyslná malá očko) ho přejel zkoumavým pohledem od hlavy k patě. „Ty jsi tu nový, že?“
„Jo,“ přikývl Laci.
„Co tu děláš, Lukáši?“ oslovil druhého upíra David. Oni se znají?
Přisedl si k nám na schody. „Jdu na večeři,“ pokrčil rameny. „Občas tu mám štěstí. Chodívá sem spát jeden věčně opilý bezdomovec. Má v krvi tolik alkoholu, že se z toho opiju i já,“ ušklíbl se. „A co ty? Kdopak je tohle?“ pohlédl na mě. „Ona je člověk? Tvá holka?“
„Ne, kamarádka,“ odsekla jsem. „Bydlí v mé skříni.“
Lukáš se rozesmál. „Ha ha ha. Ve skříni? Ha ha ha,“ chechtal se.
„Lépe ve skříni, než v padesáti bydlet se svou matkou,“ vyrovnal skóre David. Nechápala jsem. Vysvětlil mi: „On sice vypadá na dvacet, ale ve skutečnosti bude mít letos padesát dva. Pořád bydlí se svou matkou, v jejím sklepě,“ vysvětlil mi. „Mazánek.“
Lukáš se zatvářil otráveně. Dělal, že nic neslyšel. „Ale já tě odněkud znám,“ uvažoval, pozoruje mou tvář. „My jsme se už někde setkali. Mám paměť na obličeje. Hmm... Už vím! Tys chodila s basákem Rusty Knives, že? Petrem? Určitě jsem tě viděl na jejich koncertě.“
„Jo,“ zamumlala jsem. „Ale to už je dávno.“
„Věděl jsem to,“ usmál se spokojený sám se sebou. „Davide, půjdeš s námi do parku? Dneska tam mají kluci sraz.“
David se zamyslel. „Návštěva hřbitova se asi ruší, že?“ řekl mi. „Přijdu domů až před svítáním. Cestou zpět se stavím u Katky.“
„Tak dobře,“ přikývla jsem. „Uvidíme se později.“ Upíři se vypařili v temnotě. Jak to dělají? Zvedli jsme se s Lacim ze schodů a zamířili domů. V půli cesty mě opustil. Potkal několik spolužáků, rozloučil se se mnou a odešel do nedaleké hospody na jedno, možná dvě. Jeho přání se tedy nakonec splnilo.
Choulila jsem se v saku a rázným krokem míjela lampy pouličního osvětlení na Příční. Kolik už mohlo být hodin? Něco po půlnoci. Silnicí projelo osamělé auto. Motor tiše zavrčel a bylo pryč.
Vyběhla jsem schody do třetího patra a klíčem si otevřela dveře. Doma byla tma. Rodiče už asi spali. Po špičkách jsem proběhla kolem jejich ložnice do svého pokoje.
Nechtělo se mi ještě spát. Zapnula jsem počítač. Na obrazovku usedl mol, přilákaný modrým světlem. „Nepotěšil jste mě, ani já Vás nepotěším,“ zarecitovala jsem a rozmáčkla ho prstem.
Ding! Na liště zablikala ikonka chatovacího programu, nová zpráva. Kdo mi co chce tak pozdě? Přeci Katka.

*KatushkaKiss*:
Je tam David? Měl dneska přijít, ale neukázal se. Mám o něj strach.

Invazezlatychkrecku:
Šel s kámošem upírem někam, netuším kam. Kašli na něj a běž si lehnout. Je pozdě.

*KatushkaKiss*:
Vážně se o něj bojím. Řekl, že před půlnocí dojde. Je půl jedné. Co když se mu něco stalo?

Invazezlatychkrecku:
Je upír. Co by se mu tak mohlo stát? Dokud nevyleze slunce, je v bezpečí. Asi se zakecal, vždyť víš, že nezavře pusu.

Zaslechla jsem klepání na sklo. David vpadl do pokoje. Neseskočil elegantně z parapetu jako vždy. Sesul se na zem a zůstal ležet.
„Jsi v pořádku?“ vyskočila jsem od počítače a běžela k němu. Vzhlédl ke mně. Rameno a celou půlku tváře měl ušpiněnou od krve. Oči mu divoce svítily. „Co se ti stalo?“ naléhala jsem. „Tak mluv!“ Proč nic neříká? Proč mě tak trápí?
David se roztřásl. „Oni ho zabili, rozcupovali na kousky,“ hlas se mu zlomil. „Jako zvířata.“
„O čem to mluvíš?“ hleděla jsem na něj vyděšeně.
„Lukáš a ostatní kluci, upíři,“ šeptal. „Sedáváme na jedné lavičce v parku. Scházíme se tam.
Kolem šel nějaký opilec. Když nás viděl, zamířil k nám a požádal o cigaretu. Kluci mu nějakou zapálili. Už tak smrděl po tabáku a alkoholu. Strašně moc. Byl opilý, spadl. Rozbil si čelo o chodník. Stáli jsme tam všichni jako sochy a sledovali, jak mu po tváři stéká rudý pramínek.
Bylo to hrozné. Cítil jsem krev na jazyku. Sbíhaly se mi sliny. Ostatní na něj skočili a zakousli se. Ani ho neomráčili, nic. Křičel. Ten hysterický jekot mi zní pořád v uších.
A pak mu Lukáš zlomil vaz, aby ho umlčel. Zabil ho. Jen lupnutí, jako když zlomíš větev o koleno, najednou byl mrtvý. Chlemtali krev z mrtvoly. Začali se přetahovat o tělo... jako hyeny. Roztrhali ho na kusy.
Všude byla krev. I na mě. Měl jsem toho plný nos. Já... já... olizoval jsem zem, abych pochytal alespoň pár kapek.,“ schoval si tvář do dlaní. Škvírami mezi prsty slepenými krví se leskly dvě vystrašené oči. „Nevím, co to do mě vjelo. Nebyl jsem to já. Stala se ze mě bestie,“ dýchal zrychleně. „My jsme zabili člověka. Zavraždili ho. Jsme zrůdy, odporné hnusné zrůdy.“
„Ne, nejsi,“ přesvědčovala jsem ho. „Nejsi jako oni, Davide.“
„Ale ano, jsem! Co když ublížím i tobě?“ zašeptal zděšeně. Neposlouchal mě. „Nebo Katce?“
„To neuděláš.“
„Jak to víš?“ vyjel na mě.
„Znám tě!“ odsekla jsem nejjistějším hlasem, kterého jsem byla schopna. Snažila jsem se povzbudit jeho, tak i sebe. „Jsi hodný upír. Máš dobré srdce. Posloucháš mě? Jsi můj nejlepší kamarád. Mám tě ráda,“ objala jsem ho. Vděčně mi sevřel paži.
„Bojím se, Irene.“

*KatushkaKiss*:
Mám špatný pocit.