Upír ve skříni, část dvacátá první

Z Laciho, přesně jak předpokládal, je zase na pár dní vlk. Přitom bych teď, víc než kdy jindy, potřebovala, aby byl člověkem.
David zmizel. Nenechal žádnou zprávu ani vzkaz na rozloučenou. Jen tak se vypařil, i když se zdálo, že tu noc v parku překonal. Nějakou dobu odmítal sice vylézt ze skříně, ale pak, jakoby nic, s ledovým klidem četl titulky novin: Mrtvola v parku a Záhadná vražda. Nezaujatě sledoval televizní zprávy, kde redaktoři s vážnou tváří hlásili divákům podrobnosti toho odporného činu.
Nosila jsem mu víc knih než obvykle. Koupila jsem mu i literární noviny, aby přišel na jiné myšlenky. V jeho komplikované upíří duši se však vůbec nevyznám.
V našem městě vládl strach. Ulice zely prázdnotou. Lidé se báli o svůj život, protože vrah nebyl dopaden. Co když si jako svou příští oběť vybere mě? Nebo mé dítě?
Novináři nás den co den zásobovali novými dohady. Opilého bezdomovce by mohla mít na svědomí nějaká šelma, jak se ale dokázala nepozorovaně dostat až do středu města? Medvěd je poměrně nápadný. Policie tedy stále pátrá, zatím neúspěšně.
Když jsem přišla ze školy, stavila jsem se pro Laciho, abych ho vyvenčila. S velkou nevraživostí nesl usnesení sousedů, že ven může chodit jen na vodítku a s náhubkem. Nemohl se už procházet po Příční, jak chtěl, jen s něčím doprovodem. Dorazili jsme až na její konec k lesu.
„Kde může být?“ posteskla jsem si. Betonová kostra nedokončeného domu působila proti tmavé obloze dosti ponuře. Mraky zakryly nebe i slunce, vzduch byl vlhký. Přes den se nad městem prohnalo několik přeháněk. „Až se mi dostane do rukou, zadupu ho tak hluboko, že ho ani Google nenajde,“ mračila jsem se na nejbližší borovici. Ve skutečnosti bych ho umačkala v náručí.
Nebýt těch starostí a zamračené oblohy, mohl to být krásný jarní den. Květiny se předháněly, která víc okouzlí divokou zářivou barvou. Voněly, až alergikům do očí slzy vháněly. Bylo zábavné sledovat, jak se lidem v mém okolí bouří hormony (mě samozřejmě ne, z puberty jsem už dávno vyrostla). Mám ráda jaro.
Škubla jsem s vodítkem a odcházela ve společnosti vlka zase domů. Nejsem procházkový typ, mé nohy neuvykly pohybu. Hrstka těch, co se odvážili ven, aby vyvenčili své čtyřnohé miláčky, si nás podezřívavě prohlížela. Laci si jich nevšímal. Zajímala ho jen kočka sedící na okně v prvním poschodí.
Nečekaně se mi vytrhl a hnal se k ní. Kočka vystrašeně utekla
Ááá. Chodník se nemile zvedal.
Upadla jsem a rozbila si koleno. Minimálně dva týdny si nemůžu na sebe vzít sukni. Odřenina se okamžitě zalila krví. S klením jsem se postavila, ale na zraněnou nohu jsem šlápnout nemohla. Laci se přišoural zahanbeně zpět, s ocasem mezi nohami, slechy skrčenými dozadu a hlavou omluvně sklopenou. Za sebou tahal po zemi vodítko, co mě strhlo na zem. Zatracený krám.
Z druhého chodníku jsem zaslechla dětský smích. Osmiletí smradi se prohýbali na řídítkách svých malých kol a chechtali jako pominutí. „He he, jak letěla, cha cha,“ ukazovali na mě prstem.
Laci se celý naježil a zavrčel jak nejhrozivěji dokázal. Vycenil mordu plnou ostrých zubů. Smradi s křikem utekli.
Bez jediného slova jsem se kulhala domů. Táhnul se proviněně za mnou. Byla jsem rozladěná ještě víc, proto mi raději ani nechodil na oči. Vedl mě k sobě do bytu. Zaškrábal tlapami na dveře a ty se otevřely.
„Dobrý den, pane Maglászy,“ pozdravila jsem.
„Nazdar, Irene. Pojď dál, nezúvej sa. Prečo kulháš?“ vyzvídal se svou roztomilou kombinací slovenštiny a češtiny, přičemž sundával synovi obojek i náhubek.
„Laci mi trhl s vodítkem a já spadla. Mám pěkně odřené koleno.“
„Běž si sadnúť do kuchyně, podívám sa ti na to.“ Kéž by můj otec byl taky doktor. Často by se to hodilo. (Táta pracuje jako úředník na poště. Při pohledu na krev omdlévá.)
Zamířila jsem nejprve ke koupelně, abych si umyla zranění a trošku ho vyčistila od kamínků, které se mi nalepily k noze. Jakmile jsem se ale přiblížila ke dveřím na pět kroků, ozvaly se zevnitř rány a zuřivé vrčení. Polekaně jsem uskočila dozadu a tázavě hleděla na pana Maglászyho. Vedl mě do kuchyně a z krabice, kterou sebou nesl vytáhl vatové tampónky a lahvičku s nějakou tekutinou. Vyhrnula jsem si nohavici až nad koleno, které pokrývala čerstvě zaschnutá krev.
„Co máte v koupelně?“ zeptala jsem se zaraženě.
„Svú ženu,“ odvětil klidně a namočil tampón do tekutiny z lavičky. Ucítila jsem dezinfekci. „Teraz to bude trochu štípať. (Auu! Trochu? Tomu se říká hodně!) Nevím, estli ti to Laci povedal, ale on je vlkodlakem len na půl,“ vysvětloval, „protože já som normální člověk. Proto má spíš psí povahu. Jenže rodiče mé ženy jsú vlkodlaci, a když je ve svojej vlčej podobe, nedokáže se ovládat a nepřemýšlí už ako člověk. Radši jí zavreme do kúpelny, než aby někomu ublížila. Je nebezpečná.“
„Aha.“
Laci vyskočil na židli vedle nás. Otec ho poškrábal mezi ušima. „Buď nabudúce opatrnější. Kúpil som cestou z práce čerstvé hovezí. Dáš si?“ Syn zavrtěl radostně ocasem. „Nech to chvilku oschnout,“ poradil mi a vrátil se k přípravě večeře.
S vyhrnutou nohavicí jsem kulhala za Lacim do jeho pokoje. Čumákem zapínal počítač.
„Chceš pomoct?“
Zavrtěl hlavou. Počítač se s hrkáním spustil. Podivně to v něm hrkalo a vrzalo v pravidelném rytmu. Stačí přidat bubny a nový taneční hit, při kterém se budou lidé svíjet jako v epileptickém záchvatu, je na světě.
Bez prstů si počínal Laci značně neobratně, dělal ale vše, co mohl, aby zapnul internetový prohlížeč. Vzal ze stojánku tužku do zubů a naťukal na klávesnici adresu stránek.
Mám ráda jeho pokoj. Je to pestrá směsice barev. Stěny má polepené různými svými malbami a kresbami zátiší, krajin či portrétů. V koutě místnosti je o zeď opřený stojan,
ze kterého visí špinavá hadra zamazaná od barev. Svalila jsem se na postel, zavrzala pode mnou.
Dívala jsem se mu přes ucho na obrazovku. Cože? Tak tohle je vážně vrchol. Od této chvíle klesl v mých očích ještě níž. Pochopím, kdyby si stahoval porno nebo měl na ploše nějakou nahotinku (ve skutečnosti tam byla fotka lesa), vždyť je to kluk. Ale Ksichtbook! To je neodpustitelné.
Laci klikal dál. To se mi snad zdá. Co hůř, David tam má profil taky! Nevěřícně jsem zírala na obrazovku. Vlk zakňučel a ukázal mi status vedle fotky. Bylo tam napsáno: Na neurčito pryč.
„Proč mi to, sakra, neřekl a raději to napsal sem?“ vykřikla jsem vztekle. „Uhni,“ vyhodila jsem Laciho ze židle a sedla si k počítači.
David měl na profilu několik fotek, na dvou jsem byla i já. Musel mi je ukrást z mobilu. Počet jeho přátel činil dvěstě třicet šest. Dokonce patřil i do několika skupin. Například: Děti noci, Upíři 21. století, Before Edward, there was Vlad, Pravou nohu mám větší, Mám rád knihy, Hip hop smrdí, a tak dál.
Oh, mighty Ksichtbook.
Je těch dvě stě třicet šest přátel pro něj důležitějších, než já, když jim oznámí, že zmizí, kdežto mě se o tom ani neobtěžuje zmínit?
Pan Maglászy mě pozval na večeři. Musela jsem odmítnout. Rodiče mě už asi čekají. Odkulhala jsem se naštvaně domů. „Co se ti stalo?“ vítala mě máma, zatímco jsem si rozvazovala tenisky.
„Nehoda,“ zabručela jsem a odešla do svého pokoje. Zkontrolovala jsem skříň. Nebyl tam. Vrátí se vůbec někdy? Bez něj je tu tak prázdno.
„Měla by sis pořídit takovou tu velkou nafukovací kouli a nikdy z ní nevylézat. Tam bys mohla být v bezpečí,“ zavtipkovala matka. Nepřišlo mi to až tak směšné.
Do postele jsem šla brzo, ale stejně jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se z boku na bok, jenže postel mě pořád tlačila do lopatek.
Na neurčito pryč.