Upír ve skříni, část dvacátá druhá

Přijela k nám pouť. Usídlila se na náměstí, které se prazvláštně přes noc rozrostlo a bylo mnohem větší, než jsem si ho kdy pamatovala. Kolotoče a stánky stály ve dvou řadách.
U kostela se tyčilo obrovské ruské kolo, co dosahovalo až ke špičce jeho věže a možná o pár centimetrů převyšovalo zlatý kříž.
Mířila jsem k němu. Cestou jsem se zastavila u jednoho stánku. Bylo na něm velkým zářivým písmem napsáno: Šumivé bonbóny. To mě zaujalo. Protlačila jsem se davem až k němu. V mnoha průhledných dózách se leskly oválné cukrovinky všech barev. Začaly se mi sbíhat sliny.
„Deset deka těch zelených, prosím,“ požádala jsem zavalitého prodavače. Odšrouboval víko dózy, nabral umělohmotnou lopatkou hrst zelených bonbónů a nasypal je do sáčku, který potom zvážil.
„Čtrnáct korun,“ usmál se na mě (děti, nejezte příliš sladkého, jinak si zkazíte zuby) a podal mi sáček. Zaplatila jsem a odešla. Teprve po několika krocích jsem sáček otevřela, rozbalila jeden bonbón a přiložila ho k uchu. Nešuměl! Podvodník bezzubá! Pohoršeně jsem cucala zelený bonbón a dál se ubírala k ruskému kolu.
Lidí stále neubývalo. Chodili ve dvou pruzích tam a zpátky, připomínali dálnici. Nechala jsem se unášet kolem dalších stánků s nejrůznějšími laskominami, plyšáky a spoustou jiných hloupostí. Málem mě ušlapala skupinka japonských turistů, kteří oslepovali každého kolem sebe bleskem ze svých ultra moderních fotoaparátů.
Než jsem se dostala ke kolu, úplně se setmělo.
„Pojedeš sama?“ zeptal se mě kolotočář. U kola se totiž scházely zamilované páry, aby se pokochaly výhledem na město v noci.
Anebo si prozkoumaly mandle zevnitř.
„Se mnou,“ odpověděl místo mě David. Zničehonic se mi objevil za zády.
Nasedli jsme společně a nechali se unášet nahoru. Vítr nám cuchal vlasy a hladil po tvářích. Nesmím se dívat dolů. Nesmím zavřít oči, jinak se pozvracím, opakovala jsem si v duchu.
„Tamhle je Příční ukázala jsem prstem naší ulici. A tamhle je škola.“
Mlčel, jen se shovívavě usmíval. „Chci ti něco říct,“ zašeptal.
„O co jde?“ nechápala jsem.
Kolo se točilo a točilo, chvilku jsme byli nahoře, chvíli zase dole.
„Tak mluv už,“ naléhala jsem.
David si povzdechl a pomalu začal: „Víš, Irene, hodně jsem přemýšlel,“ zhluboka se nadechl, „takhle už to dál nejde. Já už nemůžu.“
„O čem to mluvíš?“
„Způsob života, který teď vedu, mi... nevyhovuje. Hnusí se mi hybernovat přes noc
ve tvé skříni. Mám toho už po krk. Chci být zase svobodný, chodit si kam chci a kdy chci. Jako předtím, když jsem býval člověkem. Chtěl bych se dotknout Katky, aniž by jí naskočila husí kůže.“
„Proč tak vážně?“ chlácholila jsem ho. „Hoď ty emo myšlenky za hlavu. Určitě to půjde vyřešit. Najdeme ti jiné místo, než je má skříň. Nějakou spižírnu nebo sklep, přístěnek pod schody, vykotlaný strom, starou půdu, temný hvozd, velkou krabici,“ odpočítávala jsem na prstech.
„Tys to nepochopila. Já se nechci stěhovat,“ zakroutil hlavou. Naklonil se přes kovovou tyč, která nám měla zabránit vypadnout ze sedačky, aby se rozhlédl po zemi. (Jen pohled na něj stačil, aby mi přeběhl mráz po zádech. Zhoupl se mi žaludek.) „Já chci umřít.“
„Zbláznil ses?“ obořila jsem se na něj vyděšeně. Co to do něj vjelo? Nikdy předtím takhle nemluvil. Co se to s ním děje? Nějaká upíří deprese?
„Ne. Možná ano. Hodně jsem o tom přemýšlel. Už jsem se rozhodl. Není jiná možnost, není jiné cesty ven. Chci zemřít,“ řekl rozhodně.
Vzduch zmizel z mých plic jakoby lusknutím prstů. Několikrát jsem musela zhluboka zalapat po dechu, abych mozku doplnila kyslík. Nevěřícně jsem na něj zírala. To nemůže myslet vážně. Dělá si legraci (pak má ovšem moc špatný smysl pro humor). Jak mi to může jen tak jednoduše říct? On se chystá zemřít, ale co já? Mě tu nechá samotnou. Je to můj nejlepší kamarád!
„Já ti to nedovolím!“ vykřikla jsem. Některé z párů na sedačkách kolem nás se pohoršeně rozhlédly. Nějaká hysterka rušila jejich romantické chvilky. Zírali na nás, ale já si jich nevšímala. Pouť zmizela. Hudba, která ji provázela, utichla. Byla jsem jen já, David a naše sedačka. Oči mi zalily slzy.
„Neplač,“ zaprosil.
„Jak asi nemám brečet?“ okřikla jsem ho. „Ty jsi mi teďka oznámil, že prostě umřeš.
A co já? Napadlo tě vůbec, jak se asi cítím? Jsi můj jediný kamarád.“
„Vždyť máš ještě Katku,“ namítl chabě.
„To je něco jiného,“ odsekla jsem. „Ona není jako ty. Já nechci abys umřel, chápeš to?“
„Ano,“ povzdechl si. „Chápeš ale ty, že jinak to nejde? Vždyť já už jsem dávno mrtvý.“
„To je pitomost! Napadlo tě, co to udělá Katce? Copak jí můžeš takhle ublížit?“
Jeho tvář se stáhla do bolestivé grimasy. „Myslíš, že je to pro mě lehké?“
„Tak to nedělej. Pomůžu ti. Najdeme nějaké psychiatra, pomůže ti. Určitě existuje i pro upíry.“
„Já musím.“
„Nemusíš. Nikdy. Vždyť upíři jsou nesmrtelní.“
David se rozesmál. „Takže mám počkat, až umřeš ty?“ ušklíbl se jízlivě. „Nebo Katka? Všichni, které mám rád...“ zašeptal. „Umřu.  A ty tomu nezabráníš.“
„S tím nepočítej!“ zaprotestovala jsem.
„Už je pozdě,“ ušklíbl se. „Podívej, vychází slunce.“
Opravdu. Na obzoru začalo svítat. Obloha se zbarvila do světlých odstínů modré a oranžové. Kolo se přestalo točit. Nehybně jsem sledovala, jak zlatý kotouč stoupá nahoru. David, jako socha, ho pozoroval taky.
„Musíš se jít schovat!“ zaprosila jsem. „To slunce tě spálí. Shoříš! Prosím, běž se schovat. Neumírej, kvůli mně, kvůli Katce. Prosím, Davide,“ svírala jsem jeho paži a prosila ho se slzami v očích.
„Odpusť mi to, Irene, už je pozdě. Promiň,“ zašeptal a statečně hleděl vstříc slunci. První paprsky ozářily jeho tvář. „Sbohem.“ Kůže mu začala praskat. Praskliny klikaté jako blesk se šířilypo celém jeho těle. A pak, nakonec, se rozsypal jako rozbitá váza v milion střepů, které padaly dolů, z kola na zem a tříštily se na ještě menší kousky.
„Davide! Ne!“ zaječela jsem z plných plic.
Byl navždy pryč.
„Irene, Irene!“ volal mě jeho hlas. Někdo se mnou třásl. „Irene, probuď se!“
Otevřela jsem oči a polekaně hleděla na jeho bílou tvář a starostlivý pohled.
Nesnáším noční můry!