Upír ve skříni, část dvacátá třetí

Byla jsem zpocená a vyděšená.
David žije! Je celý a v mém pokoji. Panovala hluboká noc, žádné nebezpečí mu nehrozilo. Radostně jsem ho objala. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ rozplakala jsem se štěstím a mačkala ho ve své náruči.
Trochu zaskočeně mě poplácal po zádech a odtáhl se. „Skutečně?“ ušklíbl se s obočím nakřivo pochybnostmi. Najednou sebou škubl a pohlédl na dveře. Někdo rozsvítil v pokoji (vypínač je hned u dveří).
Máma na mě polekaně hleděla. „Co se stalo?“
„Jen zlý sen,“ odvětila jsem chvatně.
David zmizel.
„Křičela jsi: Davide, ne! Kdo je David?“ zeptala se podezřívavě. V růžovém pyžamu s žirafou ztrácela jakoukoliv rodičovskou autoritu. Mračila se na mě, rozcuchané vlasy jí padaly do tváře. Matčiny oči rázem zasvítily.
„Je to nějaký kluk, že? Líbí se ti? Znáte se ze školy?“ vyzvídala.
„To teda ne!“ ohradila jsem se pobouřeně.
Založila si ruce na prsou a podezřívavě mě propichovala pohledem. „Nevěřím ti,“ zasyčela. „Kdo je David?“
„Můj imaginární přítel, žíjící v mé skříni,“ ušklíbla jsem se.
Zhasnula za sebou a zavřela.
„To bylo o fous,“ zašeptal úlevně David mně do ucha. Jak dokázal tak rychle zmizet a zase se objevit není důležité. Je přece upír!
Chytla jsem ho pod krkem a tiše prskala: „Kde jsi sakra byl ty tři dny?“ uhodila jsem na něj. „Víš vůbec, jak jsem se o tebe bála?“
„No jo, já vím,“ přikývl proviněně. „Ale kdybych ti to řekl, nepustila bys mě tam,“ podotkl na svou obranu a vykroutil se mi.
„Kam?“
„Do zahraničí. Byl jsem v Německu
na knižním festivalu. Jako bych se ocitl v nebi. Tolik knih!“ zasnil se. „Můj oblíbený autor tam měl autogramiádu. Jel jsem za ním, aby mi podepsal svou knihu. Podívej!“ vytáhl z batohu (samozřejmě ho ukradl mně) obrovskou bichli. Na přední stránce byl fixou načmárán jakýsi klikyhák. Nešlo to rozluštit (navíc ve tmě). „Není to úžasné? On je úplně skvělý, moc milý člověk. Podle mě by měl dostat nějakou cenu. Píše jako bůh. Musíš si to někdy přečíst. Je to perfektní příběh, o životě, o lidech a recyklovaném papíru,“ nešetřil chválou. Držel knihuv rukou jako nejvzácnější poklad. „Ten festival trval tři dny v kuse, i v noci. To se nejčastěji pořádala různá čtení. Příští rok musím jet zase. Má úžasnou atmosféru.“
„Měl jsi mi říct, kam jdeš. Pustila bych tě! Copak jsem tvá matka, abych tě tu držela?“ vyčetla jsem mu.
„Občas jsi horší,“ povzdechl si.
„Víš, jaký jsem o tebe měla strach? Víš, jak Katka vyváděla? Myslela jsem, že jsi utekl kvůli tomu, co se stalo v parku. Dokonce se mi o tom i zdálo. Seděli jsme na ruském kole a najednou vyšlo slunce a ty sis tam jen tak seděl, protože jsi chtěl umřít,“ vyprávěla jsem překotně. Když si představím, že by se to skutečně stalo, polije mě studený pot. Pyžamo se mi lepilo k zádům.
„Byl to jen sen,“ konejšil mě. „Nechci umřít. Alespoň ještě ne teď. To, co se stalo v parku,“ odmlčel se a zamyslel, „bylo opravdu hrozné. Bylo to strašné. Už nikdy to nechci zažít, a proto musím pít lidskou krev, místo té zvířecí. I když si budu muset čistit zuby, dokážu se alespoň ovládat, kdybych se dostal do podobné situace. Zvířecí krev není jako lidská, i když je mnohem zdravější, neukojí pořádně tvůj hlad.
Nikdy jsem nikomu neublížil a taky nikdy nechci. Raději budu parazitovat na lidech, než lovit jako smyslů zbavený hladový upír. Pořád mě to trápí. S Lukášem jsem od té noci nepromluvil ani slovo. Nechci s nimi mít nic společného. Nechci být jako oni.“
Poslouchala jsem a přikyvovala. „Dobře. Ale nemysli si, že se z toho jen tak vykroutíš. Měla jsem o tebe strach. Za to, cos provedl, si zasloužíš domácí vězení na deset let. Padej do skříně!“ tlačila jsem ho pryč z postele. „Zítra si o všem pohovoříme. Čeká tě spousta vysvětlování. Dobrou noc. Mimochodem, jsem ráda, že jsi zpátky.“
„I já,“ odvětil. Seskočil dolů. Slyšela jsem vrzout dveře. „Dobrou noc,“ ozval se upír ve skříni.