Strach ze smrti

Poslouchal jsem jednu píseň, neustále do kola, a tak vzniklo tohle...

Mé nejhlubší obavy, můj velký strach...



Čím starší jsem, tím víc bojím se smrti. Dřív, hrával jsem si se životem. Nepochopil váhu jeho jsem. A nyní? Hledám, nenacházím. Nějaký odkaz, který po sobě zanechati mohu, aby někdo, kdokoliv říci mohl, ano, on tu tady žil a takový byl. Divné o životě tušení mám, jen cigaret v tabatěrce pár mám…

Kdo z nás ví, co po životě bude, a já děsím se té chvíle, co jednou nastane.

Já pocit mám, že žiji více než život jeden co mám.

Duše uvnitř mladého těla, co se tam nachází, stará se mi zdá, jak kdyby desítkou životů prošla. Já snad přál bych si, žít dlouho, déle než tohle chatrné tělo může. Přál bych elfem si být, abych s tu dalšími generacemi mohl žít….

Spánek rád mám, spíš když probouzím se a pánem svých snů mohu být.

Jít tou tmou, žít fantazií. Snít si, přát si, i jiný osud žít. Bojím se smrti, tak panicky, svůj strach vykřičet do světa, zbavit se toho navždycky…

Jsem v tom sám, ač lidmi obklopen, nechci s nimi sdílet mé obavy, fakticky. Mám jen panický strach, že zůstanu navěky sám, obklopen temnotou, prázdnotou, černočernou tmou. Proto tak úpěnlivě lpím na životě. Na té iluzi, co reálná se zdá, a bojím se dne, kdy prozřu a obávám se, že smrt bude tím okamžikem.

Děsím se chvíle, kdybych náhodou zjistil, že stále sním a život utíká mi skrz prsty, jak chladivá voda v pevně sevřených dlaních.

Proto nechci zemřít. Přeji si navždy nebo snad i na chvíli ztratit se v okamžiku šťastném, který si uchovám v paměti a použiji ho v tom temném okamžiku, okamžiku smrti, která v tuto chvíli a v době připadá mi tak děsivá.

Možná jednou se smrtí smířím se, a pak se s ní přivítám, jak se starou dobrou známou.

Možná, že v té chvíli, až nastane, na ní budu konečně připraven, a smířen se svým osudem, smířen sám se sebou…

Kdo ví, já nyní nikoliv…