Facebook jako seznamka

Seděla jsem sama doma, poslouchla muziku a přemýšlela snad i nad nesmrtelností brouka, jen abych se nemusela jít trápit s učením. Cítila jsem se utopená ve svých myšlenkách - bezmocné lapání po dechu, ach. . .Při brouzdání na internetu jsem zavítala i na modro bílou, v dnešní době až pčíliš oblíbenou stránku, Facebook. Přihlásila jsem se a na hlavní stránce se mi objevila další nová žádost o přátelství. Jednalo se o kluka jménem Kryštof. Bohužel neměl profilovou fotku a vlastně ani jeho jméno mi nic neříkalo. Zavřela jsem notebook a šla se nechat uvěznit do spárů matematiky. U toho jsem však nevydržela příliš dlouho a tak jsem se vrátila k počítači. A ani nevím proč, snad ze zvědavosti, jsem tu žádost potvrdila. Stali jsme se tedy oficiálními fejsbukovými přáteli.

Uplynulo pár dní než jsem se opět přihlásila na FB. Tam mi na chatu přišla zpráva od "pana tajemného" - Kryštofa. Stála jsem však nevěděla o koho se jedná. Vlastně jsem se ani nesnažila něco zjistit. Později jsem se dozvěděla, že chodí na stejnou školu jako já. Začala jsem tedy podle indicií pátrat v hlavě, kdo by to mohl být. Tvrdil mi, že jsme se už párkrát zdravili a dokonce mi i jednou mával. Pche, vůbec jsem neměla tušení, kdo by to mohl být.  Jak se tak snažil mi osvěžit paměť, vzpomněl si, že jsme se potkali na maturitním plese jeho sestry. A právě na tomto plese mě údajně zdravil poprvé. Kdybych si ale měla pamatovat každého člověka z plesů, musela bych mít hlavu jako pátrací balon, pomyslela jsem si. Ale v tu chvíly mi všechny nápovědy do sebe zapadly jako ozubená kolečka. Ano, byl to ten zvláštní kluk. Kluk, kterého jsem si všimla hned ten týden co jsem na školu nastoupila. Vždy se tvářil tak neskutečně nad věcí, tak nepřístupně, jaksi tajemně. A to ne každý dokáže tak bravurně jako on. Nosil užší tmavé kalhoty, většinou sladěné s černým či šedým tričkem. Vlastně trošku svým vzhledem vybočoval z davu. Ale ne tolik aby jste si na něj museli jak se říká "ukazovat prstem". Nebo vlastně ani ne tolik, jak si on sám myslel.

Začal mi psát a já pomalu zjištovala, jaký je. Nebo snad jaký se přes virtuální realitu snaží být. Byl typem kluka, kterého nepotkáte jen tak na každém rohu. Jeho nálada byla nevyzpytatelná jako jarní počasí. Možná i to se dá předpovídat lépe. Jenže něco vláštního mě na něm imponovalo. Nebyl nijak zvlášt hezký, ale byl originální. Přitahoval mě jako magnet. Naše komunikace nabývala až zvláštních dimenzí. Dokázala jsem říct i věci, které bych nikomu nikdy neřekla, možná bych na něco takového ani nepomyslela. A skutečnost, že byl mladší ve mě vůbec nezpůsobovala žadné velké rozpory. Ba naopak. A jeho návrhy ve mě vzbuzovaly zvědavost a touhu okusit něco nového a podlehnout. Byl pro mě reálným ztvárněním "bed boje".

Po nějaká době jsem na psaní s ním zanevřela. Začínala jsem mít virtuálních kontaktů až dost. Byl to až moc velký únik z reality. A já chtěla doopravdy žít. Snažila jsem se tedy nepřihlašovat na ICQ, kam jsme posléze přešli z Facebooku. A dokonce se mi na něj i podařilo zapomenout. Ale jen na krátkou dobu. Bohužel. To by nebyl ON. Objevil se po několika týdnech, když jsem seděla osamocená na lavičce před třídou a snažila si na poslední chvíli do hlavy nasoukat ještě pár vědomostí. Přisedl si a snažil se navázat smysluplnou konverzaci. Moc jsem ho ale nedokázala vnímat. Opakoval snad své návrhy, že bychom spolu už někam měli zajít. Já s myšlenkami ve svém mikrosvětě jsem mu to nevědomě odkývala a dál se tím nikterak nazabývala. Uběhlo několik dní a potkali jsme se opět na školní chodbě. Jenže tentokrát jsem nebyla sama, byl tam se mnou můj přítel - Matyáš.

Matyáš se o mě snažil už nějaký čas. Náš pomyslný románek začal vlastně podbně  jako s Kryštofem, až na to, že Matyáš nebyl tolik na virtuální komunikaci a hned mě někam pozval. Začali jsme spolu chodit ven a pomalu zjišťovat, že nám je spolu hezky. Nakonec jsme s Matyášem tvořili pár.
Od té doby jsme spolu s Kryštofem nekomunikovali. Nijak zvlášť mi to nevadilo, nemála jsem důvod na něj myslet. Hlavu jsem měla plnou Matyáše. Opět se mi tedy Kryštof uplně vypařil z hlavy. Celé 3 měsíce jsem si na něj ani nevzpomněla. Ale ano, to by nebyl ON aby se opět někde záhadně neobjevil, že?

A tak nastal zvrat. Jednou v noci se mi zdál sen. Sen o NĚM. Druhý den ve mě vzponínka na sen vzbuzovala pocit nevolnosti. Byla jsem jak smyslů zbavená. Nechápala jsem co se děje, vždyť jsem se s ním téměř nepotkávala. Když se nad tím zamyslím, vypadalo to jako by se mi od té doby co nás s Matyášem viděl vyhýbal. Dříve jsme na sebe naráželi mnohem častěji. Dalo by se říci, že na každém rohu. Mé podvědomí se mi však snažilo dát zprávu. Zprávu o tom, že ve vztahu ve kterém jsem, nejsem spokojená. Není to to, co hledám. Ve snu se mi odehrálo to něco, co od "vztahu" čekám. Vášeň. Jiskření. Napětí. Touhu. Druhý den jsem se hned svěřila Anežce, mé nejlepší kamarádce už od základní školy. Jenže hned na to jsem HO potkala na školní chodbě. Vyvolalo to ve mě bouřlivou reakci. Nikdy jsem neměla silnější. Bylo to jako bych se zevnitř rozpouštěla v kyselině. Snažila jsem na sobě nedát nic znát a myslím, že se mi to snad i podařilo. Anež mě dokonale podpořila. Celá situacemi mi v hlavě probudila onen sen. Právě ve snu jsem na něj čekala v jakési chodbě jedné bytové budovy podobné naší škole. No čekala, to asi nebude uplně to správné slovo. Spíše jsem procházela kolem jeho pokoje. Když šel kolem mě, nedokázala jsem se ovládnout stejně tak jako ON. Vrhli jsme se na sebe. Ach. Líbal skvěle. Jenže v tom mi zazvonil budík a já musela vylezt z postele a vydat se do opravdové školní budovy, kde mě čekal vlastně skoro stejný osud jako ve snu.

O pár dní později:
Čekala jsem před kabinetem mého profesora. Potřebovala jsem si s ním domluvit pár věcí, blížil se konec školního roku a já s ním měla podle jeho slov "ještě pár nevyřešených účtů". Po mém snu jsem se snažila Kryštofovi vyhýbat jak se dalo, ale ironie osudu mě chtěla asi jestě hodně poškádlit. Zrovna na patře, kde byl kabinet profesora měl Tadeáš výuku. A aby toho nebylo málo předběhl mě jakýsi kluk a vletěl za profesorem do kabinetu přede mnou. Naštvaně jsem si dala sluchátka do učí a čekala až bude v kabinetu hotov. Kryštofovi spolužáci se začali shromažďovat před třídou, ON ale stále nikde. Po nějaké chvilce se objevil spolu s pár kamarády. Zpozoroval mě, ale já stále ještě naštvaná na neomaleného kluka který mě předběhl, jsem na něj hodila nepříliš milý obličej. Nedivím se, že ani nepozdravil a hned si sedl na lavičku na chodbě. Neuběhla ale ani minuta a už si to kráčel přímo ke mně. Opět se mně ptal na to jestli někam nevyrazíme. Já s jakýmsi překvapením odvětila, že rozhodně můžeme. "Oukej, kdy máš teda čas?"zněla jeho reakce. Sice mě malinko hlodalo svědomí vůči Matyášovi, ale odvětila jsem že teď je mi to docela jedno, kdykoliv. "Tak fajn, co třeba hned zítra?" docela mě překvapila jeho dychtivost a rychlost s jakou šel na věc. "No ale doufám že to nebude vadit tomu tvýmu Matyášovi. Spolu teď jako něco pečete? Že jsem vás tuhle viděl spolu v objetí na chodbě?" V tu chvíli jsem nevědal jak mám reagovat. Lhát umím docela dobře, ale zase mu říkat že spolu něco máme, když už to dávno není ono se mi také nechtělo. Mumla jsem tedy něco neurčitého. "CRRRR!!!!" Uff, zvonil zvonek na hodinu. Nemusela jsem tedy odpovídat na jeho zvídavou otázku. "Už musím na hodinu, píšeme písemku. Tak zítra po škole se uvidíme. Čau!" Z celé té situace jsem byla docela rozčarovaná a tak jsem i před Anežkou mlčela. Věděla jsem, že by mě asi moc nepochválila. Ale odpoledne jsem to stejně nevydržela a řekla jí to. Její reakce mě překvapila, řekla že souhlasí s tím co dělám, ale mám si dát pozor aby mě neviděl Matyáš nebo někdo z našich přátel. Že chce abych si dala dopořádku, jestli mám Matyáše ráda a chci s ním zůstat. A jestli mi tohle pomůže, tak to mám zkusit.
Ještě to odpoledne mi od Tadeáše přišla sms : " Kdyby nebylo Matyáše, už jsem tě dávno někam pozval. Tak zítra se budu těšit. Ahoj"