Zatahující se opona....

Z radosti, lásky a očekávání,

stejně jako před divadelní premiérou,

 

měl by se rodit život nový,

herec elév, spíše komik,

radost rozdávající,

trdluje před publikem které očekává drama.

Časem zraje jak víno, chráněn, opečováván.

 

Jen ne na každý hrozen svítí to nejlepší slunce.

 

V zástupu premiér jde čas.

publikem obdivován a do hvězd na chodnících vkládán

patří mu svět,

rozkoší topí se v žádostivých klínech.

 

Časem na intenzitě potlesk ztrácí.

Tenhle bod, bod zlomu zachytit, to je to pravé umění.

Zatím co ruce zvednuté nad hlavou, obecenstvo palec dolů točí.

 

A derniéra se blíží.

Opuštění následuje samotu.

Opona se na chvíli zasekne, přesto nezadržitelně míří dolů.

Vždyť ještě zbývá tolik sil.

To jen inspicient si zřejmě spletl role

a špatný rubáš nabízí.

 

 

A drama vrcholí, poslední takty končí představení

Zavřená opona se nezvedá, ač připraven k děkování

V hledišti sedí pouze samota, mlčky, se spoutanýma rukama.

 

Poslední rekvizity balí kulisáci,  jejichž zipy uzavírající vaky a kufry

zlověstně drhnou do ticha jeviště. Jeviště jenž bylo střed všeho dění.

Jen opona tiše visící, tento příběh uzavírá jistě po tisící.

 

Než samotu a opuštění,

Co vlastně? Když nezbývá duševních sil….

 

Tma…, to když světla zhasly…