Švýcarsko,Mazda a pět horolezců- amaterů
Švýcarsko,Mazda a pět horolezců- amaterů
Byla to náhoda. Nabídka, která se neodmítá , pozvání do švýcarských hor, malebného městečka jménem Celerina, sousedícího se St. Moritz, obývali jsme celé horní patro. Stavení s rozhledem na široké údolí, nad kterém se tyčily čtyřtisícové štíty se zasněženými vrcholky. S úžasem jsem hleděla na majestát nebetyčných velehor. Byla jsem okouzlená a šťastná.
Probudili jsme se do krásného letního dne . Shodli se (tedy všech pět),syn, vnuk, dvě starší dámy a já, že obejdeme jedno ze tří jezer do Sv. Mořice. ten den právě začínal nový školní rok a všechny děti se scházely před kostelem a jejich chování nás překvapilo. Tiše, bez strkání a křiku se zůčastnily mše , jak bývá zdejším zvykem. Zvláštní, ale určitě ne marné. U nás nepochopitelné.
Domlouvali jsme se na další den.Kluci půjdou sami na velkou výpravu a vystoupají co nejvýš.........My tři vyjedeme lanovkou na Muottas Muragl a zpátky pěšky do Pontreziny.Široká krásná cesta, každých 200 m lavička (např. darovaná Kanadou), ale naše dámy neměly zájem, tak jsem šla sama. Naše městečko , mělo s té výšky, podobu čtyřlístku.Škoda, že neumím poslat fotku.
Naše další tůra směřovala k ledovci Vadret da Monteratsch .Cesta byla popsaná a čas 3 hod 15 min. Stoupali jsme provázení hučícím potokem , který vycházel z tajícího ledovce pod horou Bernina 4049 m. Úzké údolí se náhle otevřelo .Kůly, na kterých bylo napsáno, kam až sahal ledovec před 100 lety a postupně až k samému plačícímu ledovci s modrozelenou jeskyní , na kterou nemilosrdně dopadaly paprsky letního slunce. Byl čas na návrat. Cesta zpět byla snažší. Provázení vodami ledovce jsme dorazili k prvnímu obydlí až pozdě večer. Ke svému "čtyřlístku", čistému a voňavému, jako zdejší příroda.
Ráno všichni nastoupili do našeho miniautobusu a kolem tří jezer do osady Maloja, průsmykem za hranice do Italie, města Lovigno..Nabrali levnou naftu a skončili v kapličce, kde na miskách se nabýzely pestrobarevné růžence. Každý si vzal- uzmul jeden, a když jsme vyšli ven, došlo nám, že to bylo jen k pamodlení v kapli. Ten růženec mě provází už několik let a vážím si ho stále víc. Splnil své poslání a vše je odpuštěno.
Za celý týden jsme nepotkali žádnou policii. Neviděli jediný pohozený papírek, nedopalek, všude čisto, spoustu květin a klid. Dům se nezamykal ani v noci. Vím , co by mě ledaskdo odpověděl. ale o to nejde. Všechno je v lidech a okolnostech. Války, peníze a lidská hloupost a závist. Příliš málo času na poznávání, ale přesto- byl to můj největší životní zážitek.
Psal se rok 1996.
Probudili jsme se do krásného letního dne . Shodli se (tedy všech pět),syn, vnuk, dvě starší dámy a já, že obejdeme jedno ze tří jezer do Sv. Mořice. ten den právě začínal nový školní rok a všechny děti se scházely před kostelem a jejich chování nás překvapilo. Tiše, bez strkání a křiku se zůčastnily mše , jak bývá zdejším zvykem. Zvláštní, ale určitě ne marné. U nás nepochopitelné.
Domlouvali jsme se na další den.Kluci půjdou sami na velkou výpravu a vystoupají co nejvýš.........My tři vyjedeme lanovkou na Muottas Muragl a zpátky pěšky do Pontreziny.Široká krásná cesta, každých 200 m lavička (např. darovaná Kanadou), ale naše dámy neměly zájem, tak jsem šla sama. Naše městečko , mělo s té výšky, podobu čtyřlístku.Škoda, že neumím poslat fotku.
Naše další tůra směřovala k ledovci Vadret da Monteratsch .Cesta byla popsaná a čas 3 hod 15 min. Stoupali jsme provázení hučícím potokem , který vycházel z tajícího ledovce pod horou Bernina 4049 m. Úzké údolí se náhle otevřelo .Kůly, na kterých bylo napsáno, kam až sahal ledovec před 100 lety a postupně až k samému plačícímu ledovci s modrozelenou jeskyní , na kterou nemilosrdně dopadaly paprsky letního slunce. Byl čas na návrat. Cesta zpět byla snažší. Provázení vodami ledovce jsme dorazili k prvnímu obydlí až pozdě večer. Ke svému "čtyřlístku", čistému a voňavému, jako zdejší příroda.
Ráno všichni nastoupili do našeho miniautobusu a kolem tří jezer do osady Maloja, průsmykem za hranice do Italie, města Lovigno..Nabrali levnou naftu a skončili v kapličce, kde na miskách se nabýzely pestrobarevné růžence. Každý si vzal- uzmul jeden, a když jsme vyšli ven, došlo nám, že to bylo jen k pamodlení v kapli. Ten růženec mě provází už několik let a vážím si ho stále víc. Splnil své poslání a vše je odpuštěno.
Za celý týden jsme nepotkali žádnou policii. Neviděli jediný pohozený papírek, nedopalek, všude čisto, spoustu květin a klid. Dům se nezamykal ani v noci. Vím , co by mě ledaskdo odpověděl. ale o to nejde. Všechno je v lidech a okolnostech. Války, peníze a lidská hloupost a závist. Příliš málo času na poznávání, ale přesto- byl to můj největší životní zážitek.
Psal se rok 1996.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk