Češství

Sedím nad klávesnicí a jsem smutný. Nejsem si totiž jist, zdali bychom ještě vůbec měli být hrdi na to, že jsme Češi. Národ uprostřed Evropy s historií, jež by nám mnohé jiné národy mohly závidět, která však stejně jako mnoho jiných věcí kolem nás kostnatí. Historií, která bledne ve světle dnešních našich činů, jimiž se světu předvádíme. Byli jsme známí svou dobrosrdečností, pohostinností a pracovitostí. Je to vůbec ještě pravda?
Včera jsem zavítal na Hlavní (vlakové) nádraží v Praze, které je po Ruzyňském letišti, řekl bych neskromně, druhý největší dopravní terminál v naší „Matičce stověžaté Praze“. Ne, teď nebudu mluvit o kultuře cestování, to by bylo na dlouho, chci mluvit o službách.
Vstoupil jsem tedy do prostor Hlavního nádraží a zamířil do krámku s občerstvením s úmyslem zakoupit si v chladném odpoledni dobrou teplou kávičku. Přede mnou u pokladny stál cizinec, slušný, příjemný člověk a chtěl si koupit dvě bagety na cestu. Pokladní neměla na jeho velkou bankovku zpět a v mincích měl bohužel málo. A já byl svědkem dvou monologů. Prvního - s cílem slušně cizinci vysvětlit, bohužel pouze česky, že má málo peněz. A druhého - v mnoha jazycích, kterými se cizinec snažil zjistit, v čem je vlastně problém. Nevydržel jsem a zeptal se, kolik mu chybí. Pak jsem vylovil desetikorunu z kapsy a doplatil ten rozdíl. Prodavačka měla trapnou snahu cizinci říct, aby mi poděkoval (samozřejmě česky), nad čím jsem se jen pousmál a požádal o tu kávu, pro kterou jsem sem původně zamířil.
Je mi jasné, že prodavačka nemůže dávat peníze z vlastního. Ne, není mi těch deseti korun líto, utrácíme daleko víc za hlouposti a dáváme peníze lidem kolem našich cest, hulvátům, opilcům a flákačům, kteří si je nezaslouží. A pro po - předvčerejškem jsem šel pěšky po Vinohradské a špinavý, opilý a smradlavý Čech se dožadoval stejných deseti korun. Samo sebou bylo jasné, nač je potřeboval. A když jsem mu je nedal, začal po mně vulgárně pokřikovat.
A z čeho že mi je to vlastně smutno? Zvykl jsem si, že prodavačky jsou v mnoha případech jen podavačkami zboží, že ten krásný zvyk zaměstnávat lidi vyučené v oboru je nenávratně pryč. Dobře. Nějak si ale nemohu a nechci zvyknout na fakt, že na tak turisticky exponovaných místech nejsou aspoň minimální požadavky na znalost cizích jazyků. Jak se to vlastně otvíráme Evropě? A to mluvím o Praze, jinde to bude asi ještě horší. To jsou věty jako „What would you like?“, nebo „It cost 90 crowns.“ opravdu takový problém?
A co říct závěrem? Káva byla skvělá. Ale to bylo také jediné pozitivum z mé včerejší návštěvy Hlavního nádraží.