Porcelánová panenka

Začátek listopadu už oholil větvě stromů, na šedým pozadí mraků zlověstně nízko nad zemí se chytaj oblohy jak dlouhý, pitoreskně pokřivený pavoučí nohy. Zvuk každodenního života města nějak ztratil barvy: zůstalo jen hučení, syčení a vzdálený dunění bez blíže určenýho zdroje. Stejně tak školy se propadly do podivnýho mlčení, jako by je někdo dusil starým, těžkým brokátovým závěsem plným prachu, a přesně jeho zasmušilost sdílela i celá krajina.

Paradoxně přesně do téhle scenérie zapadá nejvíc. Prochází nejživější ulicí města na náměstí a vydává se napříč, přes kočičí hlavy, kolem morovýho sloupu do druhého rohu, a nikdo se na ni nepodívá, nikdo se neotočí a ona se na oplátku taky nepodívá. Jde strnule vzpřímena, jako by jí z hlavy s kratičkým mikádem kaštanových kudrlin vedl provázek kamsi vzhůru, toporně kráčí, nekouká napravo ani nalevo, hlavu na krku zaseknutou přesně před sebe, sice zdviženou, ale ne hrdě. Oči se zdánlivě dívají do daleko či do prázdna, ale nejspíš už vyhlíží bod, kam kráčí, odhodlaně, neochvějně. Tvář kamenná, ztrhaná, nijak nápadně krásná, šedý tvídový kabátek neúměrně podtrhuje vychrtlý pas oproti širším ramenům. Koženou tašku přes rameno, džíny, šedé polobotky na spíše pánském podpatku.

Kam jde, ptám se sama sebe, kam jde a proč?

Odpovědi znám. Nakoupit v lidovce, potom pro dvojčata do školky, prvňáčka ze školy a domů za manželem, do domku na vrcholu, který shlíží na naše městečko. Do jednoho z těch neutěšených, na sebe v svahu namačkaných, umouněných domečků, které působí dojmem, že se vedle sebe nepohodlně vrtí a přetahují o každý kousek místa. Po strmých, křivolakých a úzkých schůdcích vystoupí nahoru ke dveřím s nápisem T+M+B, odemče.. a co dál? Prožije další z pošmourných, stísněných dnů v domečku pod hřbitovem. Asi.

I ve školních chodbách ji většinou vidíte přesně takto. Křehká, řekla bych, kdybych ji měla popsat jedním slovem. Porcelánová panenka. Porcelánová panenka, která je o dvacet pět let starší než já, má manžela a tři děti, a stejně se nemůžu zbavit pocitu, že je v našem světě ztracená, že se ho bojí. Možná podobnou myšlenkou chtějí vyjádřit i ostatní, když říkají, že je divná.

Když ji pozdravíte, neotočí se. Neodpoví. Stejně tak když ji jiný z učitelského sboru osloví za chůze, nereaguje. Moc často to nezkoušejí, a přece.. „Petro, prosím tě, já bych...“, začala dějepisářka na chodbě. Petra šla dál....

Na mou porcelánovou panenku se musí jinak. Jděte proti ní směrem ze schodů, to se totiž ona dívá nahoru. Dívejte se jí do očí. Zírejte. Rozpouštějte se a pomalu, abyste to jemné, delikátní stvoření nevyplašili, se usmějte. A až bude od vás na délku paže, pozdravte. Ne přehnaně nahlas, tiše a vřele. Takovou příležitost budete mít vzácně, už potkat ji ve spletitých chodbách a chodbičkách naší školy je zvláštnost. Odměna je ale sladká, nádherná, voní jako babí léto.

Oči v unavené tváři se rozzáří, z téměř černé dostanou měkký oříškový odstín a kolem nich vyvstanou drobné vějířky, vláčné, úzké rty se roztáhnou a odhalí rovnou řadu bílých zubů a trošku nakřáplý hlas vám odpoví: „Dobrý den,“.

Musíte být umělcem, abyste dokázali ocenit ten nádherný úsměv. Rozbuší-li se vám při tom pohledu srdce jako o závod, chce-li vám vyskočit krkem a dlaně se potí, máte-li pocit, že neexistuje nic víc, než konzert pro nakřáplý hlas, rozpustilý úsměv a vějířky u očí, pak seznáte, že jste básnířkou zaprodanou echu Sapfó.

Když mluví, nesnaží se překřičet ostatní.

Možná je zvyklá, že ji nikdo neposlouchá.

Když bere do rukou listy stránek popsané notami, ruce s dlouhými prsty a krátce zastřiženými nehty se jí třesou.

Možná jí je uvnitř pořád zima.

A když jí sami nasloucháte a mluvíte s ní, usmívá se, doširoka, s vrásečkami okolo očí a širokým, šťastným úsměvem a úzkým, špičatým elfím nosem a hlavou trošičku na stranu, tak otevřeně, o tolik mladší a míň zraněná životem.

Možná je tohle doopravdy ona.

 

Přes všechna, nebo snad právě kvůli všem možná, šílím něhou při pohledu na ni, žárlím na každého, kdo s ní byť mluví, nechávám protékat vzácné minuty s ní mezi prsty a když jsem sama, zoufale zatínám ruku v pěst s naivní představou, že nějaké třpytivé smítko prachu stráveného s ní mi třeba mezi prsty utkvělo.

A tak, jako děcko, chci sevřít svou porcelánovou panenku v objetí, přes všechno, co zažila, malomyslně doufat, že přivinutím ke mně zapomene, že ji rány přestanou bolet, že zmizí, že jí snad vrátím teplo do duše, do srdce a vyženu třas z jejích rukou a budem tu dál, samy dvě, napořád a ne jen do doby, kdy mi zmizí z oči v druhém rohu náměstí.