Pod Obřími skalami

Nad údolím se ozývaly poryvy větru,

jako každý podzim se listí ve vírech honí okrajem silnice. Ta nekončící cesta pospíchající do kopců, kde se vyplazí na vrcholek pro výhled na drsné kopce větrem oholených stromů připravených k zimnímu spánku -jen jen na ně dopadnout první sněhová pokrývka...

Vyfoukaný a chladný kraj se začíná ukládat do soumraku a obrysy vysoké skály nad údolím jakoby zlověstně vydávaly na odiv své teď ještě na oko tvrdší rysy než obvykle.

V protější stráni se zavlnila vysušená tráva a ze špiček stromů se zvedla mračna vrabců. Chladu a tma přibývá.

V jednom z domků choulícím se v údolí sešla osoba do sklepa přihodit pár polen do kotle pro zvýšení pocitu útulného a teplého domova, kam se venkovní vlivy dostávají jen jako hodně vzdálená zvuková kulisa...

Doma jsou jen holky 11 a 12 let s maminkou, hrají si v podvečeru s vizovickým těstem, to nejmenší roční podřimuje v postýlce.

Mouka, voda, sůl a trochu fantazie stačí k tomu, aby se na světě ocitly tvary z pod dětských rukou k radosti očí a dušiček tvůrčího elánu...Tichý hlas rádia dokresluje chvilku pohody.

Nečekané zazvonění prudkého hlasu zvonku domovních dveří řízne do poklidné idylky.

Zvonek všechny překvapí, spící dítě sebou trhne, ale spí dál. Hlavy se zvednou od díla a čekají, koho to sem v tomto podvečeru nohy nesou.

Pohledem z obývacího pokoje se mlhavě rýsují obrysy dvou mužských postav. Chvilka zaváhání: otevřít jim, co chtějí???

Teď tady na samotě, při konci dne...

Něco jakoby dalo mírný a jemný pokyn, snad jen pocit : Otevři, pusť je do tepla...

Dobrý večer, kdo jste a co potřebujete? Slyším jakoby zdálky svůj vlastní hlas.

No, my bysme si potřebovali zatelefonovat, máte prosím vás telefon?

No, to máme, ale nebývá zvykem, aby se od nás telefonovalo...

Znovu slyším:,„Vždyť jsou to ještě kluci, i když vypadali za oknem jako dospělí muži...“

Tak ukažte, kdo vlastně jste a co se vám přihodilo? Slyším opět svůj hlas, tentokrát dokonce s přízvukem vlídnosti.

Překvapuji sama sebe. Z kuchyně se pootevřou dveře a jedna z dcer nakukuje a ptá se : „Kdo je to maminko?“

Neboj se Helenko, pánové si jen chtějí zatelefonovat...dveře zaklapnou za uklidněným dítětem.

Tak mi prosím řekněte to číslo, které chcete volat, já vám ho vytočím...

Zadám číslo do telefonu a z druhého konce aparátu se ozve velmi nevlídné:“Kdo volá, kdo jste? A co chcete?“

Jeden z kluků se ke mně nakloní a pošeptá: „ Petr Sláma.“

Říkám tedy do sluchátka: „ Petr Sláma...“

V tom hlas na druhém konci udeří zlostným tónem: „Ale jestli je u vás Petr Sláma, tak utekl z nápravně výchovného ústavu v Žulové u Jeseníku. Kde to jste???“

Na to už neříkám nic, jen předávám sluchátko Petrovi.

Hovor byl relativně krátký, poodešla jsem ze slušnosti kousek dál pod schody.

Máme hlad a rádi bychom tady přespali, jdeme celý den pěšky, aby nás někdo nevrátil zpět. Utekli jsme ze Žulové.

Na to jsem už neměla co říct, ohřála jsem klobásy, nakrájela chleba. Postele si odnesli do garáže sami.

A tak se stará dřevěná garáž z poloviny zarovnaná až po strop poleny dosychajícího dřeva, stala svědkem noclehu dvou kluků, co si nemohli pomoci jinak, než utéct „z pasťáku.“.

Ještě jsem před ulehnutím klukům zdůraznila zákaz kouření kvůli nebezpečí požáru. Slibili, že kouřit nebudou. Přišla jsem si to zkontrolovat asi za pět minut. V garáži se ozývalo jen silné oddychování spáčů.

Po ránu jsem potřebovala odjet s malou k lékaři do města.

Jeden z kluků mi pomohl rozložit dětský kočárek a uložit kolečka do kufru auta se slovy, že to pomáhal mámě také doma skládat pro nevlastního brášku a je rád, že mi může být užitečný...Máma má jiného chlapa mne doma nechce...Dodává chlapec. Také mne nepodporuje v tom, že si chci udělat učňák na kuchaře číšníka....

Na cestu dostali svačinku a každý nějakou postarší bundu. Teplo už opravdu nebude...jak mi vysvětlili, šli k babičce toho druhého chlapce do Šumperka.

Po nějaké době se psalo v místních novinách o šikaně v nápravném ústavu v Žulové...Byl propuštěn

usvědčený personál...

cca říjen 2000