Ženo má...

Ženo má otevři dvéře,

muž tvůj z velké dálky se ti béře.

Přichází z velké dálky,

z té strašné války.

Z té války bez tebe,

bez života, bez nebe.

 

Kde máš děti ženo má,

proč neobjímá je náruč tvá.

Proč naproti svému otci neběží,

proč utíkáš mi od dveří.

 

Manželi můj jak ti to mám říci,

včera zhasnouti jsem musela tvé dceři svíci.

Ještě támhle leží na marách,

usla rychle, jak by nad ní někdo hůlkou máv.

Svíce tvého syna zhasla dříve než ta její,

nyní jeho kosti v hrobě tlejí.

 

Kéž radši pohrobci by byli,

kéž radši by oni žili.

Kde leží ona ležet jsem měla já,

však osud si s námi divně hrá.

 

Manželi můj promiň mi mou vinu,

že jed jsem dala tvému synu.

Že tvou dceru zardousila,

když nadměrně jsem pila.

Ve vínu skrývá se má vina,

po něm cítím se být jiná.

 

I když válku jsem přežil ženo má,

osud si se mnou divně hrá.

Osud divné klade mi překážky,

za děti své nenaleznu náhražky.

 

Nalezni ženo má věčný klid,

až budeš po mém boku tlít.