Muži

Muži jsou jako děti, stále je musíte v něčem ujišťovat. 

Že jsou hezcí, že jsou talentovaní, chytří, že dokáží tohle a támhleto, že vám na nich záleží, koneckonců, že je milujete. Teprve potom jsou schopni a ochotni přistoupit ke svým povinnostem, teprve potom jsou schopni něco podniknout, ať už vůči sobě, vůči Vám nebo vůči vašemu vztahu. Občas se samozřejmě najdou výjimky, které jsou však díky své zdravé sebejistotě a duchaplnosti už zadaní, ženati a nebo dávno zestárli.

A  tak si po tom světě pobíháte, doufáte, že přijde, že vás vezme za ruku, že se na vás podívá tak jako kdysi nebo tak jako nikdy předtím a možná se jen prostě podívá. Jste už dospělá, rozumná žena a on je vaše životní volba. Nebo citlivá dívka a on úplně první opravdová láska. Nebo je to prostě jenom člověk, ke kterému chováte city. Čekáte na první krok, z jeho strany, samozřejmě, jak jinak. On je přece muž, silnější, odvážnější, dominantnější ... (podle všeho).  A tak čekáte a čekáte a ono nic, nikdo nepřichází, nic se neděje.

Přemýšlíte, nemáte-li to být vy, kdo se odváží. Bojíte se však ztrapnit. Odmítnutí. Jeho slov. Toho, co si o vás potom bude myslet. A tak přemýšlíte dál a váš život se zastavuje u jednoho bodu, u NĚHO. Žijete si v uzavřeném kruhu, který tvoří stálí známí, skrz naskrz proběhané ulice, neobvykle (přímo k tomu všemu zrovna teď!) otravná práce nebo škola.

Ale on.

Co on? Pokud o vás neví, žije si s klidným srdcem dál, nezastavuje se nad ničím, co by mu bránilo v rozvoji svého osobního života. A pokud ví, o to horší to je. Pokud Vás nevnímá jako člověka hodného jeho citů, možná je to lepší. Vy se nemusíte držet poslední naděje, že se všechno změní, on o vás prostě nemá zájem. Musíte se smířit, bude to bolet, ale když přes to přejdete, můžete to odpustit a žít dál, každým dnem nový život, bez minulosti, která vás zdržuje.

Ale když se stane tak, že láska existuje na obou stranách, ale to neviditelné spojení mezi vámi se není schopno uskutečnit, pak je to opravdu ...(a tady bych použila všechna negativní slova, na který jsem teď schopná si vzpomenout).

Vy doufáte, on doufá. Vy mu to vyčítáte a on to nejspíš vyčítá vám, ale vy nevíte, co se mu honí hlavou, a on neví, co se honí tou vaší, a tak ten řetězec pokračuje dál. A vy víte, že stačí jeden, první a poslední krok ke svému štěstí, ale nejste schopni ho udělat. Ptejte se sama sebe. Proč? Neznáte odpověď? Já taky ne.