Bojovat?

Máme si vydobýt svoje místo na Zemi, či máme se poddat a upadnout do stínu zapomění a tmy?

Síla je v nás, ale je nutno posoudit svoje schopnosti, jestli na "to máme" či nikoliv. Vlastně poznáme ještě vůbec něco v životě, případně jsme jen odkázáni na Vyšší jsoucna, a kdo nás po naší cestě boje bude provázet? Možná jsem tu snad omylem interpretoval Xenofana z Kolofónu, jeho myšlenky a otázky, ale doopravdy, kdo nás bude provázet životním bojem v této planetě.

Od narození se o nás starají rodiče, ti za nás "bojují a starají se", pokud to jsou rodiče dobří, pak vyspíváme, pak přijde období, kdy jsme uvedeni jako občani (cca kolem 15. roku věku), to se rodiče méně projevují, a pak přichází období naší plné zletilosti, doba 18. roku věku. To už jsme v naší Aréně zvané život sami, s naším soupeřem, jež si říká život(jakožto přežití) a smrt(jakožto zatracení). Tohoto bojovníka již musíme zdolávat povětšinou sami, jsme zcela bezprizoprní (ne všichni, ale nemůžete čekat že se o nás budou všichni starat jako o batole) a musíme si hledat cíle, které nás naplní a boj vyhrajeme.

Někdy mě tak napadá, jestli má smysl vůbec v životě bojovat, i přesto že jsem napsal již dost úvah zde na literu a i v novinách o tom jak se s životem vypořádat, pořád nevím jestli je to dobré, či jesti o něco v životě vědomě přicházíme. Vlastně jsem dosáhl prahu imanence, kde se rozhodne mezi konverzí, a mezi permanencí. Buď půjdu cestou filosofie, kterou bych rád poznal a v celé hloubce pochopil (na tvrdo) a nebo zůstanu ve společneství nefilosofů, kteří asi nenajdou svůj smysl života nikdy. Nerad bych bloudil bez cíle, ale není jednoduché ani posoudit rozhodnutí, které s sebou život přináší. Filosofie je velmi krásná, smyslná, harmonická, se spoustou emocí a pocitů, ale pořád se v ní setkávám s určitým rozporem.

Jako kdybyste potkali na ulici slečnu, která by byla na první pohled zcela průměrná (myšleno neatraktivní, ničím nebudící dojem, tuctová), ale tím že by jste se setkávali denně na této ulici by vás na ní něco upoutalo. Její drobnosti, které neříkaly do té doby nic, by Vás velmi okouzlily a zjistili byste že to je ona, ona filosofie, snad všední a přitom tak zahalená, i když filosofie je odhalená, ale pochopení vyžaduje určitý klíč. Stejně jako kdybyste poslouchali stejnou písničku a hledali pořád nové souvislosti. Filosofie nemá nikdy konec, je to nekonečno - Universum.

A v tom je právě onen kámen úrazu a také krása a vášeň poutající posluchače k filosofii. Taková Sisifovská práce, kdy se snažíte dopravit svůj "balvan" lidského vědění až navrchol a vždy jaksi podklouznete a snesete se do nižších úrovní, tedy nekonečný boj s Hydrou, kterou nepřemůžete.

Jestli je filosofie bojem, pak bojovat jistě chci, stejně jako v pověstných tragédiích, ale proč každý musí bojovat o to své místo na Zemi, a nemůže mít lad, pokoj a klid?

Kdo nám brání v pokojném soužití?

Asi jsme jen takoví že nedokážeme pochopit podstatu, a proto raději volíme jednodušší cestu.

Ale pokud jde o mě, budu se pokoušet chápat velmi universálně a kompletně celou filosofii, i přesto že to asi vůbec nejde. Vlastě jedna teze popírá druhou, třetí je syntézou předchozích dvou, prostě jen je složité si to všechno odůvodnit a hledat důvody filosofických tvrzení pro dané reality.

Závěrem bych rád podotkl, že stejně se asi nikdy nedobereme odpovědi na otázku, proč vlastně v životě bojovat a za co. Za pravdu? Za dobro? Za obec? Za oc tedy bojovat, jak a čím? (To jsou velmi složité otázky, které není jednoduché zodpovědět)