Nezajímavá úvaha o touze.

Člověk může chtít všechno, ale přesto nemá dost, člověk může mít všechno, ale přesto mu něco chybí. Kde vůbec končí lidská tužba? At už jde samozřejmě o cokoliv, touha po penězích, touha po moci nebo snad po něčí smrti či neštěstí? Samozřejmě jsou tu i jiné, čisté touhy, jako například touha po přátelství, lásce či zdraví. Může být, ale dobrá touha touhou dobrou, pokud když za ní jdeme ublížíme někomu jinému? Ale kdy vlastně hraničí "špatná" touha s touhou "dobrou"? A co je vlastně dobré pro nás? Nebo co je dobré pro ostatní? záleží na věci, ale né ve všem se dá člověku vyhovět. Člověk jako takový, je spíš sebestředný a chamtivý sobec, vlastně si tu všichni šlapou po hlavách a nehledí na ostatní, neuvědomují si jak se cití, jak to oni vnímají. Ale copak to dneska někoho zajímá? Tak je vlastně dobré chtít a jít si za tím, nebo ztratit už jen samotnou touhu po něčem toužit? Co je dobré a co zlé? A je lepší se neohlížet na ostatní a jít si za svým štěstím a osobními tužbami? Ale co když nastane případ, kdy svým sebestředným činem ublížíme osobě která je vlastně celou dobu obět naší tužby? nebo snad je to nám osoba blízka a milovaná? Cokoliv co uděláme pro naše vlastní dobro, většinou někomu ublíží, at už danou osobu známe nebo ne. Tak kdy vlastně jít za svým snem a kdy hodit rukavice do ringu?