Ty

'On byl jiný' není to správné spojení, které by dokonale popsalo jeho odlišnost. Nikdy jsem v něm nehledala dobré a špatné vlastnosti. Vždy se mi prostě líbil takový, jaký byl. Vždy jsem ho milovala za to, čím mě dokázal fascinovat, ale ještě více za to, čím mě dokázal naštvat. Nikdy jsem po něm nechtěla víc, než aby seděl vedle mě a tiše funěl. Nepotřebovala jsem smysluplné debaty a bezkonkurenční zábavu. Když jsem mohla vnímat jeho vůni a každým dnem se do ní znovu a znovu zamilovávat, to bylo pro mě vším. Nebo když se na mě díval... Byl to pohled, který byl věnovaný pouze mě a jenom mě. A nikomu jinému. Jako bych byla kouzelná víla s nekonečným množstvím přání, přesně tak se na mě díval. Těšilo mě vědomí, že mi dává přednost před kýmkoli jiným. Vždy jsem na něm poznala, když mě chtěl obejmout, vzít za ruku nebo se alespoň lehce dotknout. Vždy se o to pokusil a já mu to umožnila. Nebylo nic špatně ani nic dobře. Prostě to jen všechno bylo a bylo to to nejlepší, co se  v mém životě v tu chvíli odehrávalo. Nebylo možné odejít a zapomenout, ale nebylo ani možné dovolit si víc.

Byli jsme tak jiní, dokonale odlišní. Žádný společný zájem, cíl nebo vkus. Možná proto jsme si ale tak skvěle rozuměli i beze slov.
Byla to opravdu láska nebo snad nějaký jiný zvláštní druh zamilovanosti? Co vlastně jsem k němu cítila? Co se mi honilo hlavou den co den, když jsem pozorovala jeho mateřské znaménko za jeho levým uchem? I na to jsem sama sebe donutila zapomenout.
Byla to první velká chyba  mého života? Nebo se mi to tak jen zdá?

Hrnou se mi slzy do očí a bolest kdesi mezi hrudním košem a krkem mi sděluje nemilou zprávu, že jeho přítomnost ve mě tu ještě stále je. Vzpomínky neskutečně vlezle přicházejí a odmítají odejít. Smysl zapomenout na celou tu událost definitivně a bez váhání se ztrácí s jeho denně na mě hledící tváří. A bolí to ještě víc, když si uvědomuji, že jeho pohled se změnil na úplně obyčejný, který věnuje  každému pocestnému, dokonce mě ani nevyhledává, aby mě mohl alespoň pozdravit. A všemu tomu přijdou na chuť i smsky, které odesílá s neustále přítomným mobilem v ruce, ale jediným a zásadním rozdílem je, že v kolonce Odeslat už nestojí moje jméno. A abych podtrhla skutečnost, že jsem o něj nejspíš svojí hloupostí úplně přišla, napíšu pro mě nejbolestivější a nejzoufalejší věc. Vždy poznáte, když mu nepřišla smska od mamky, usmívá se přesně tak, jako já se usmívala při čtení jeho smsek, kterýma jsem žila.

Čím víc mě ignoruje, tím víc ho chci milovat.