od toho jsi ty...
30.11.2011 22:40:30 |
ale stín má každý člověk od člověka jiný...
záleží, čím si v životě prošel, na jeho hodnotách...
29.11.2011 21:22:53 |
No, já můžu mluvit jen sama za sebe.
Ano, je samozřejmě dobré, když se člověk zaměří na to dobré...
Jen nevím, jestli si ten, kdo se na toto zaměří také uvědomuje, že i tím, že jedná podle sebe "dobře",
nezpůsobuje také nějaké utrpení někomu druhému... pokud ti to najednou dojde a vidíš, že svým "pro tebe " dobrým chováním někomu ubližuješ a zviditelníš si to, konečně to vidíš, pak se kontaktuješ se svým stínem, který do této doby potlačuješ a nechceš ho vidět.
Je to jako podívat se očima někoho druhého na své slabé stránky.
Většinou o sobě člověk tak nepřemýšlí, vidí jen to dobré, ale pokud to uvidíš i tak, že můžeš ubližovat, aniž o tom víš a třeba se za to stydíš, když to takto uvidíš, tak to je ten stín.
Přijmout to, co vidíš je potom velmi obtížné, ale pokud to přijmeš a zpracuješ to, můžeš se dostat dál...
29.11.2011 21:12:30 |
Vím, jak to myslíte. A tohle, co jsem psala (někdy dávno), bylo nejspíš ten případ, kdy se máte zaměřit na to dobré.
Ale upřímně...to zlo...já jsem jím byla vždycky fascinovaná. Ten smysl pro věc, kterou byste zrovna dělat neměli. Ale já říkám tohle...Mějte rádi i své démony, protože ti nám dávají ty nejlepší vzpomínky. A jestli ne, všechno má svůj důvod nebo ne?
29.11.2011 15:13:06 | Anyzek
dead-head má v tomto, co říká hlubokou pravdu.
Ale je to jenom jeho pravda a nemůže vědět, jak to máš ty,.
Někdy si člověk projektuje stín sama sebe do toho druhého...
A setkání se svým stínem, to chce svůj čas...
Není to jen tak na objednávku, ale to on taky ví...
Moc hezké postřehy,..
26.11.2011 23:00:22 |
Hodně chytrých postřehů, které člověk cítí, ale "těžko" se realizují. Ono mít se rád je jedna věc, ale jde milovat sebe včetně svého démona potažmo démonů? Nebo raději přivřít oči nad tím hnusem,co v nitru nosím a čím ničím své okolí a soustředit se na to dobré? Pokusím se jít ještě hlouběji.
Nikdo není nepopsaná kniha - a člověk je zprincipu zlý ale taky zároveň z principu dobrý (něco jako dítě). To je myslím slabé místo tvé úvahy - ten hluboký hnus, nedokonalost, kterou ani nelze ovládat, a co neustále rozkládá člověka zevnitř. Jde to vůlí regulovat, ale jen dočasně. Pokud v rámci sebe-uvědomění hnus stoupne na takovou míru, že už neslyším ani své přátelé, pak co?
Pak na hranici šílenství a opouštění života přichází ta fáze, kdy se z "démonů stávají andělé". Pak se má člověk opravdu rád (což je jen druhotný produkt tohoto tajemství přeměny démonů v anděly).
25.11.2011 13:12:40 | dead-head