ELEKTRICKÉ KYTARY

V určitém věku člověka, kdy budoucnost je již nejistá, celá mysl je víc zaměřena na minulost. Vzpomíná se na možné i nemožné. A tak se dojde i k zamyšlení a domněnkám, které vědecky snad nikdy ani nebyly zkoumány. Třeba, že svět se rázem změnil jen obyčejným zdokonalením kytary na elektrickou. Dovolím si dokonce tvrdit, že nastal úplný obrat. Poklidný život se změnil na uspěchaný až stresový. Hudba a jeho rytmus v životě lidí znamená víc než si připouštíme. Nemusím připomínat jak hudba vás láká k pochodu, k tanci, ale i k uklidnění, až spánku apod.

Takže dřívější melodie, teď mám na mysli víc hudbu populární, které někteří zasvěcenci říkají hanlivě „popina“, které působí jako opium,  tedy uklidňující ducha i tělo,  přímo nás celkově povznáší.

Jak lépe se žilo se zpěvem populárních písní, tzv. šlágrů,  které čas od času vznikaly a s radostí si je zpíval snad celý národ. Co dnes? Zbylo jen několik národních, trampských písní a snad sem tam i nějaká ze současné tvorby, ale bývalé masovosti zdaleka nedosahují a také i dříve zanikají.

Elektrická kytara je opak zmíněného opia. Její zvuk melodie je převážně burcující, nabádající k neklidu, což  se projevuje nejen v běžném životě; práci, zábavě, kdy i dříve poklidný a vážený společenský tanec se pozvolna vrací až k jednouchému křepčení primitivních kmenů v pralese.  Podílí se na tom i většinou nijak zvláště nenamáhavá práce, zanechávající nevyužitou zbytkovou energii, která když se nevybije třeba ve fitcentru, bohužel se často vybíjí v násilí. Zatím co dříve lidé unavení práci, často i méně sytí byli pak rádi, když večer zalehli k odpočinku.

Také ti méně neunavení, třeba úředníci a podobní, stejně jako děti mohli nejméně 2x týdně cvičit třeba v Sokole. Nebo v neděli si udělat výšlap s celou rodinou někam do okolí, což byla vlastně slavnostní událost, která zpravidla končila v restauračním zařízení, kde nejčastěji se dalo občerstvit párkem s hořčicí a chrupavou houskou nebo vonným, měkkým, kváskovým chlebem, s nesterilizovaným pivem nebo limonádou.

Uvědomte si, že volná byla jen neděle. A v sobotu úklid a občas společenská událost. Tancovačky. Ale s živou dechovkou nebo s jazzovou skupinou. A ještě dodám, že podíl na zdraví věřících měla i církev a to pořádáním procesí, což byl pochod, zpravidla více jak desetikilometrový.

A nejen to! Organizátoři si pravděpodobně ani neuvědomovali, že především zpěv i modlitby, které celý pochod poutníků provázely, byly pro jejich plíce přímo léčebné. Zvláště když procházeli kvetoucími loukami a nebo jehličnatými lesy. Bylo to podobné, jako málo využívaný mimořádný léčebný účinek, kdy při chůzi po mořské pláží bychom měli co nejhlasitěji zpívat. Ještě dodám, že sám zpěv a zvláště sborový, má na naši psychiku mimořádně dobrý účinek. Stejně jako poslech koncertu.  Přijímáme energii, která nás posiluje hned z několika zdrojů. Z osvícených autorů, interpretů a vše zesíleno společným poslechem. Menšího, ale přece jen jakéhosi efektu docílíme i poslechem reprodukované hudby.

 Varoval jsem vás i sebe na nepřebernost vzpomínek, ale vrátím se k původnímu tématu otázkou. Myslíte, že se lidé časem zas vrátí ke společenskému tanci, do vzájemného objetí a vlastně současně i k částečné milostné předehře nebo stále víc budou tajtrlíkovat, dokonce bez potřeby partnerů, za zvuků co nejhlučnější hudby, už i bez elektrických kytar, jen za dunění jakéhokoliv bubnu nebo bubínku? Ale i tento způsob, přes popsané zápory, má i klady. Můžete se svobodně projevit a tancovat i lidé, kteří nemají partnera.