Jen umřít...

Ležel v místnosti. Čtyři stěny byly smrtelně  bílé. Napadloho ho jediné. Nemocnice. Avšak jediný barvený rušivý element byla noční stolek z hnědého dřeva a čirá sklenice na vodu. Byl v pokoji sám. Hlava ho bolela jakoby měl snad migrénu. Záda skoro bolestí ani necítil. Někdo vstoupil do pokoje. Zdravotní sestra s doktorem. Oba se na sebe dívaly a něco šeptali. Doktor v rukou svíral jeho chorobopis. Sestra k němu přistoupila blíž do kanily mu vstrříkla nějaké sedativum. Po těle se mu rozhostil podivný pocit uvolnění. Zakalil se mu zrak. Nevnímal ani sestru ani doktora. Zavřel oči. Usnul. Probudilo ho až jemné tahání deky, která nakonec skoro spadla s vyského nemocničního lůžka. Prudce otevřel oči. Uslyšel dětský hlásek, který zněl skoro z dálky. "Tati ?" ozvalo se. Zamrkal. Viděl zamlženě. Zaostřil na barevný objekt zrak. Uviděl dětskou tvář, která nechápavě koukala. Malé děvčátko pootevřelo ústa a zase je zavřelo. Chtěla něco říct. Místo toho natáhla ručku a pohladila muži zarostlou tvář. Nechápavě se odtáhl. Co je to za dítě ? Zeptal se sám sebe. Holčička se zamračila otočila a slezla s židle, kterou tam dotáhla. Vyběhla z pokoje ven. Uslyšel další hlas. Vyšší, ženský. Dveře pokoje jemně zakřípěly. Do pokoje vešla žena střední postavy s tmavě hnědými vlasy, které měla volně až k pasu. Byla krásná. Za ní pak přicupitala holčička, která měla pořád zamračený obličejík a vzhlédla k ženě a řekla. "Mami, je to vážně tatínek ?" Její matka se na ni nechápavě podívala a řekla jí. "Ano, je. Proč myslíš že není ?"