Satirická romance aneb Moje plachtění v pohodovém neštěstí

Tak bloumám ve svých volně satirických myšlenkách. Na oko optimista, v srdci cynik. Cynik?


Možná spíš malá postavička v umourousaném kabátku, smějící se té naivní hloupé holčičce s culíky.


"Chci tě, chci tě!", volá.


A teď se směju celá já. Všechny moje postavičky. Snažím se tu o jakýsi pokus hodnotného umění, 


kvalitní literaturu. 


Ale inspirace není, nedostává se mi.


V hlavě se mi honí trapné dětské rýmy, kde by každý veršík měl končit mi, my.


A přitom v duši prázdno.


Přemítám si pocity, vzpomínky, obličeje a je to jen jeden velký zmatek. ZMATEK! Takový zmatek, 


že člověk přemýšlí, nad čím má přemýšlet.


A vždycky dojdu k větě - "Možná jsem v pohodě, ale nejsem šťastná."


Vím, co ke štěstí potřebuji, ale není v mých silách to změnit, nemám ty správné pravomoce.


Od slibného začátku jsem se dostala jsem, ke trapnému výlevu pocitů, melancholické depresi a 


sebelítostivého ničení sama sebe, dál nehodlám pokračovat ("it never ends" a stejnak "who cares"). 


Tomu se říká umění!


Trocha ironice nakonec a teď si dáme makovec!