Zákeřná osoba prohnilá,
za úsměv schová se docela,
myslí si, že život mi zkazí,
však mě jen tak neporazí.... Já prožila si toho dost,
by porazila mě tato bytost,
Ne, je mi jedno, co dělá,
Ať si domu třeba z okna volá.
Na postoji rodičů mých,
stejně nic nezmění,
ať si volá po dny, noci,
Když není ji pomoci.
Ať se rozčiluje a chapadly mává kolem obličeje,
nechápu, co se v této společnosti děje,
však Gorgona nezastraší mě ničím,
I když nervy mé značně ničí.
Tak tedy vzkaz pro tebe mám,
Tak tedy do veršů to dám,
Jsi mi naprosto ukradená,
Tvůj monolog pro mě nic neznamená!
Kecej si dál, duše shnilá,
Kecej si dál, když můžeš,
Až vystuduji, vrátím se a vím,
co já k tobě cítím a od srdce ti povím!