Láska je tak krásná a bolestivá

Před pár měsíci jsem se zamiloval do jedné holky,byla moc hezká.Poprvé v životě jsem se opravdu zamiloval a byl jsem štastný.Nikdy na ni nezapomenu bylo mi s ní skvěle.Byli jsme spolu na koncertě Gregoriánů v Ostravě bylo to super, to jsem ji viděl poprvé a hned jsem se do ní zamiloval.ale já jsem takový typ člověka co se bojí vyjádřit své pocity na rovinu, protože se bojím reakce jiných lidí.A ted mě ty pocity a ted i vzpomínky doslova dusí.Prožil jsem s ní krásný večer, ikdyž jsme byli spolu jen pár hodin, protože jsem musel odjet domů protože jsem musel na druhý den ráno do práce.Na ten večer nikdy nezapomenu, ten večer mám neustále před očima.Ted už je ale všechno pryč :-((Několikrát jsme se rozešli a dali zase dohromady.Ale ted už je asi definitivní konec,už nevěřím že by jsme se spolu dali dohromady, protože jí vadí že chodím do práce na 3 směny a ona studuje vysokou školu.Nemohli jsme se vidět kdy jsme chtěli protože jsme na sebe prostě neměli čas.Znám ji už rok a 5 měsíců a za tu dobu jsme viděli jen několikrát.Jeden z největších problémů je ten,že si nemáme o čem povídat.Vím,jsem chlap měl bych ženu něčím oslnit a zabavit ale já prostě nevím jak.Chtěl jsem jí vyznat lásku, ale nedokázal jsem jí to říct do očí.Pořád ji miluji,ale láska k ní už vyprchává,vzdávám se,už nemám sílu o ni bojovat po tolika rozchodech.Každý mi sice říká, že jsem mladý a určitě najdu jinou lásku, ale já tomu nevěřím.Už na lásku nevěřím.Láska?Co to slovo vůbec znamená?začíná to být pro mě už jen slovo napsané na papíře.Náš rozchod mě psychicky složil na kolena,byl jsem každý den v depresích nevěděl jsem jak se té deprese a myšlenek na ni zbavit.Tak jsem vzal do ruky žiletku  pořezal si ruce.V ten okamžik když jsem se díval jak mi teče krev z mých rukou jsem jí proklínal a nadával.Dohnala mě k tobu abych si sáhnul na život,ale zároveň mě zadržela před krokem do věčné tmy.Už jsem se  tím smířil,že nebudeme spolu žít a mít společnou budoucnost.Můj život se změnil, ještě více jsem se uzavřel do sebe,dusím v sobě hněv a zároveň strach.Od nikoho nepřijímám pomoc, vím že mi chcou lidé pomoci,ale tohle si musím v sobě vyřešit sám.V lásku už nevěřím, láska už pro mě neexistuje a pokud existuje, tak ji už nehodlám hledat.Už nechci být láskou nikdy zklamán.Samota mě sice také ničí, ale je to lepší než vztah bez lásky.V srdci mám ted velkou jizvu,která se pomalu zaceluje.Ona v mém srdci navždy zůstane ikdyž mě jen myšlenka na ní hodně bolí.Hluboko v srdci ji i přesto miluji.Musím ten smutek nějak překonat a žít dál.Byla to pro mě obrovská zkušenost, z které musím vytěžit maximum, aby se to už neopakovalo.Až čas ukáže jestli začnu zase věřit v lásku.Láska je tak krásná, ale zároveň bolestivá :-(((