Právo stvoření

Roztříštila ticho na střepy z ranních mlh,

zašeptala větru, že miluje jeho foukavý balet,

stočila pohled do klubíčka ze stříbrné nitě hvězd,

a poté rozplakala Stvořitele, když mu pověděla,

že jeho dech jí barví tváře do oranžových růží,

které krade ze zahrady Stvoření jistý muž

beze tváře, ale s pošetilou láskou k ní...

 

Zahrnuje ji podivnými dary přírody,

posledně jí dal náhrdelník z ořechů,

aby mohla líp louskat jeho slova,

která byla ukryta v darech,

ale když jí před dům postavil alej,

bála se tam chodit, protože slýchala

hlasy a viděla němé tváře,

které byly ve stromech vyřezány...

 

Stvořitel si lámal hlavu s tím,

že muži zlomí vaz - zabije ho,

protože jemu nikdo nebude

lézt do jeho zahrady Stvoření...

 

Poté si ovšem uvědomil,

že ten muž nemá tvář,

a tak poprosil dívku,

aby promluvila muži do duše...

 

Když poté muž beze tváře

opět vyhledal dívku,

srazil jej Stvořitel na kolena

a v hříchu beztvářníka probodl

trnem z růže, která mu opět byla ukradena...

 

...protože to byla  růže poslední...

 

kdo ví, o co by Stvořitel

mohl ještě přijít,

protože o dívku se dělit nechtěl...

 

...protože byl pyšný na svůj výtvor...

 

a kdo by se dělil o lásku,

která mu po právu patří,

v právu stvoření.