Rangerova pomsta

Rangerova pomsta

 

Mojave Outpost

Do kanceláře rangera Jacksona vběhl vojín v uniformě NCR. „Pane, posílá mě seržant Kildorn se správou od Ghost“, řekl voják.

„Hm?“ zabručel Jackson a otočil k vojákovi obličej, jemuž dominoval černý knír a zrcadlové sluneční brýle. „A ta zpráva?“

„Pane?“

„Jak sakra zní ta zpráva, synku?“

„ Ghost prý z rozhledny na útesu spatřila kouř z míst, kde leží Nipton. Bohužel výhled na město zakrývá okolní terén,“ vyhrkl konečně vojín a dodal. „Seržant chce vědět, jestli má poslat patrolu, aby zjistila, co se stalo.“

„Sakra, že ne“, zavrčel Jackson.

„Pane?“ otázal se znovu nechápavě vojín. Jackson už se chystal vojáka vzorově seřvat, jenže když se na něj pořádně podíval, zjistil, že v jeho postoji něco chybí. Pak pohlédl na mladíkovi ruce. Obličej by mu nic neřekl, protože do ozbrojených sil NCR nezřídka vstupovali dobrovolníci sotva osmnáctiletí. Křečovité držení zbraně mu prozradilo, že tenhle je nováček. Proto si Jackson povzdechl a zeptal se: „Jak dlouho jsi tady, chlapče?“

„Přišel jsem sem s poslední várkou posil, pane“, odpověděl vojín automaticky. Jackson v duchu počítal a za chvíli dospěl k tomu, že od doby, co dorazila poslední várka rekrutů, nedošlo k žádné srážce s Legií nebo Šakali, takže nováčci ještě neměli příležitost vydobýt si ostruhy, tudíž je ostatní ještě považovali za zelenáče. A protože Legii začala v poslední době zkoušet obranyschopnost NCR na mnoha místech, měl Jackson přísný rozkaz omezit ztráty na minimum, aby se síly NCR v oblasti zbytečně nevyčerpávaly. To v praxi znamenalo drastické omezení patrol, takže nováčci ani neměli možnost přičichnout k boji.

„Poslední, to je to. Ty a tvoje jednotka, jste na dlouhou dobu všechny posily, který jsou ochotný nám poslat. V poslední době se nás Legie pokouší vyčerpat. Chtějí nás vtáhnout do drobných šarvátek, kde budeme po troškách ztrácet na síle. Vtip je v tom, že Legie má mnohem víc lidí než my. Vyřiď Kilgornovi, že až do odvolání platí rozkaz nevysílat patroly do okolí. Rozumíš?“

„Ano, rangere, pane,“ přitakal voják.

„A Ghost řekni, ať zůstane na místě. Nemůžem si dovolit ztratit nikoho,“ rozkázal Jackson.

„Rozumím, rangere,“ zasalutoval voják a chystal se vyřídit rozkazy. „Počkej, chvíli,“ zastavil ho Jackson, protože přišel na nápad, jak by se mohl vlk nažrat a koza by zůstala celá. „Řekni jí ještě, že pokud najde někoho dost odvážnýho nebo možná jen hloupýho, kdo by to šel prověřit, má moje svolení ho tam poslat.“

„Ano, rangere,“ řekl voják a odspěchal za Kilbornem.

 

Když vojín sdělil rozkazy seržantu Kilbornovi, dostalo se mu jen rezignovaného pokývnutí hlavou se slovy: „V tomhle má Jackson pravdu. Následovalo zamračené „sakra“.

Ghost reagovala v podstatě stejně, přičemž si stěžovala, že se zmenší operační prostor a základna bude odkázaná jen na informace z pozorovatelny, což okomentovala několika peprnými slovy. Když jí vojín sdělil druhou část Jacksonovy zprávy – tu o dobrovolníkovi, rozvlnil její tvář úsměv. „Jacksonovi se neříká starej lišák jen tak pro nic za nic,“ uchechtla se Ghost. Jakmile vyřídil vzkaz, vydal se mladý vojín na své stanoviště k bráně.

 

Neuplynuly ani dva dny, když Ghost ze své pozorovatelny na útesu, která jí poskytovala jasný výhled na údolí na severozápad základny a přilehlé okolí – I-15 protínající základnu a směrem na severovýchod prudce spadající do údolí, pak vyschlé Ivanpažské jezero a závodní trať směrem na sever, Niptonské odpočívadlo na severoseverozápad, nejdále bylo možno dohlédnout k Niptonské barikádě, kde občas řádili Šakalové, ale pohled na město samotné zůstával utajen – spatřila postavu směřující k základně od severozápadu, nejspíš z Primmu. Ghost na chvíli vrhla pohled ve směru Niptonu. Obzor v těch místech však stále ještě hyzdil hustý černý dým vznášející se do oblak směrem od města. Ghost skrze optiku pušky znovu pohlédla na cizince. Postava v koženém brnění s batohem a puškou na zádech stoupala do svažujícího se kopce, jemuž dominovalo sousoší představující dvojici postav – na památku Unifikační dohody uzavřené před deseti lety. Z cizincova svižného tempa Ghost odhadovala, že jde někoho, kdo není v pustině dlouho, rychlejší chůze ho brzy unaví. Když se cizinec přiblížil natolik, že Ghost byla schopná rozeznat jeho oděv, jen se utvrdila v tom, co už jí napověděla způsob jakým se postava pohybovala, že se v Pustině zjevně není příliš dlouho. Brnění téměř zářilo novotou a neneslo známky opotřebení a kromě klobouku s šátkem a brýlemi proti zvířenému písku při cestách Pustinou ani známky úprav. Než se cizinec dostal na vrchol kopce, nahlásila Ghost Kilbornovi příchozího vysílačkou: „Kilborne, tady Ghost. Mám tu příchozího, vypadá jako běžný cestovatel. Pro jistotu ho mám na mušce,“ sdělila Ghost seržantovi a nespouštěla cizince z dohledu. „Rozumím, už ho taky vidíme,“ odpověděl Kilborn.

Mezitím cestovatel došel až k bráně do základny, kterou hlídala trojice vojáků včetně seržanta. „Tohle je území NCR, jestlis přišel dělat problémy, tak jsi na špatný adrese,“ ‚přivítal‘ cizince Kilborn.

„Žádný problémy, seržante. Scháním zásoby a pokud budu mít štěstí možná i práci. Nevíte tu o něčem?“ opáčil cizinec. Kilborn nepřestávaje na něj mířit, si cizinec zvědavě přeměřil. „Doufám, že Caesar není tak hloupej, aby teď, když je zvýšená pohotovost, posílal špeha za bílýho dne,“ zavrčel Kilborn. Cizinec si stáhl šátek, takže mu bylo vidět do zaprášeného obličeje, který pod vrstvou špíny pravděpodobně nevypadal příliš staře. „Předpokládám, že právě teď byste asi špehy vůbec nečekali, ne?“ pronesl žertovně. Kilborn se zamračil, ale když usoudil, že ačkoli má mladík možná pravdu, snaží se spíš jen uvolnit atmosféru. „Máš štěstí, že mám smysl pro humor. Rangera Jacksona bys tím moc nepobavil. Ti parchanti z Legie začínají být pěkně otravní,“ řekl Kilborn znechuceně.

„Ještě jsem na žádnýho z nich nenarazil. A pokud je pravda, co se říká, hádám, že je to dobře,“ odvětil cizinec.

„To se vsaď, že jo,“ řekl Kilborn. „Zbraně?“

„Jedna pistole a puška,“ odpověděl cizinec.

„Chlapi, prohlídněte ho,“ přikázal Kilborn. Když ani po zevrubné prohlídce vojáci nic kromě avizovaných zbraní a zásob nenašli, zvolal jeden z nich: „V pořádku, seržante“.

„Hmpf,“ odfrkl si seržant. „Budu si na tebe dávat pořád, vtipálku.“

„A seržante…“ začal cizinec.

„Pokud hledáš práci, zkus se zeptat Ghost nahoře na pozorovatelně, určitě bude o něčem vědět,“ poradil mu seržant.

„Díky seržante,“ řekl cizinec a napodobil vojenský pozdrav.

„Lehkomyslnej blázen“, utrousil Kilborn ke dvojici u brány.

 

Cizinec se vydal směrem k pozorovatelně. Ne že by se snažil plížit, ale za tu dobu, co byl v Pustině, se naučil nedělat zbytečný rámus. Jakmile došel až k útesu, ve kterém byla pozorovatelna, uviděl, že zde čeká sniper a obhlíží okolí. Zdálo se, že si ho nevšiml. Když si cizinec odkašlal, sniper na něj nervózně namířil zbraň. Poté, co cizinec vešel do perimetru základny Ghost už si ho totiž nevšímala a pozorovala dál okolí. Proto ji neznámý docela překvapil. Když si všimla, že jde o cizince, kterého viděla přicházet k základně, nenápadně si oddechla. „Plížíš se tu jak duch,“ zavrčela Ghost. „Chceš, abych ti ustřelila hlavu?“

„Upřímně řečeno jsem spíš doufal, že mi nabídnete nějakou práci. Seržant Kilborn říkal, že možná o něčem víte,“ začal s odzbrojujícím úsměvem mladík.

„Chytráku,“ zavrčela pro sebe Ghost. Jako kdyby Jackson věděl, že se na ten úkol brzo někdo najde, pomyslela si. „No, je pravda, že by tu něco bylo. Na severozápad směrem do údolí a u odpočívadla směrem na západ leží malý městečko jménem Nipton. Je možný, že se tam něco stalo. Budu stručná. Jackson má zákaz posílat patroly mimo základnu. Tebe se to ovšem netýká a jako civilista máš dost velkou šanci, že se tam dostaneš, obhlídneš situaci a vypadneš.“

„Mám jen jednu otázku,“ odvětil cizinec.

„Jakou?“

„Kdybych sešel ze silnice, což, předpokládám, bude bezpečnější, jak Nipton najdu?“

„Snadno“, odpověděla Ghost a ukázala do dálky. „Sleduj kouř.“

„Aha,“ řekl cizinec, když uviděl oblak černého dýmu stoupající k nebi z míst, kam ukázala Ghost. Mohlo mě to napadnout. Nejdřív mysli a potom mluv, pomyslel si cizinec. „Nějaký rady?“ zeptal se ještě.

„Nehraj si na hrdinu. Jen zjisti, co se stalo a vrať se zpátky. Ať se stalo cokoliv, klidně to mohla být Legie. A věř mi, že je lepší se jim vyhnout,“ upozornila Ghost.

„To je fér,“ odpověděl cizinec.

„Dávej si pozor, určitě nechceš skončit v neoznačeném hrobě,“ dodala ještě Ghost. Kdybys, věděla, že už jsem v jednom skončil. Naštěstí ne definitivně, pomyslel si cizinec a ušklíbl se.

„To by nebylo hezký, že?“

 

Cizinec se nezdržoval a poté, co nakoupil trochu zásob, protože mu už téměř docházely, se vydal na cestu. Když vyšel ze základny a prošel pod sousoším dominujícím horizontu, zastavil se a vytáhl z batohu dalekohled. Skrz čočky přístroje, který už zažil lepší časy, bloudil pohledem po okolí a snažil se vytyčit co nejlepší trasu. Silnice vedoucí skrz základnu se prudce svažovala do údolí. Skály tyčící se po její pravé straně tvořily přirozenou obranu základny a zároveň ideální místo pro pozorovatelnu, z které ho teď pravděpodobně sledovala Ghost. Cizinec přejel skálu pohledem a zastavil se u místa, kde z kamenné stěny zel černý otvor. Jeskyně. Tak tudy to určitě nepůjde, kdo ví, na jakou havěť by tam člověk narazil, pomyslel si cizinec a v duchu vyloučil cestu podél skal, protože v Mojave jste mohli narazit na všelijakou místní faunu, jíž jaderný holocaust neučinil člověku přívětivější, spíš naopak. V dáli téměř přímo proti základně a mírně na východ cizinec spatřil zbytky budov – jak mu bylo řečeno potenciální nebezpečí. Rozhodl se tedy, že půjde po silnici směrem k ruinám a z bezpečné vzdálenosti místo znovu zkontroluje a případně se k Niptonu přiblíží velkým obloukem směrem z východu. Vydal se tedy po silnici do údolí, sleduje přitom kouř, který stále ještě stoupal z míst, kde se mělo nacházet městečko. Pohřební hranice? Otázal se sám sebe cizinec. No, uvidíme. Když se přiblížil na vzdálenost, na kterou mohl bezpečně pozorovat okolí rozvalin a nevzbudit při tom ve svém pískovém oděvu nežádoucí pozornost, vytáhl znovu dalekohled a jal se místo, směrem ke kterému se silnice mírně zvedala, pozorovat. Pohled, který se mu naskytl, potvrdil jeho dřívější obavy. Krom nezaměnitelného černého dýmu, který stoupal z Niptonu, hyzdil nebe ještě jiný kouř. Tenhle byl slabší téměř neznatelný, takže by se při zběžném pozorování dal snadnou přehlédnout, nicméně jakmile cizinec zaostřil čočky dalekohledu, spatřil, že zdrojem kouře je ohniště uprostřed rozvalin. Ačkoli si nemohl být jist tím, že v rozvalinách se skrývají Šakalové, o kterých mluvila Ghost a ne jen nějaký cestovatel, rozhodl se, že se místu vyhne, jak si pro takový případ naplánoval. Změna trasy ho sice bude stát čas, nicméně jeho úkolem přece nebylo zabít každého banditu po cestě, nýbrž jen dostat se bezpečně do města, zjistit, co se stalo a podat o tom zprávu. Co to říkal otec? Zamyslel se cizinec. Nikdy si nehraj na hrdinu, chlapče. Těch jsou plný hřbitovy, teda v tom lepším případě, ozval se mu otcův hlas v hlavě. Když je hřbitov lepší případ, co je potom ten horší? Žaludek původních obyvatel Mojave? Otřásl se, když si pomyslel, kde všude může skončit mrtvola. Zaplašil rušivou představu a vydal se oklikou k Niptonu. Když byl dostatečně daleko od rozvalin, znovu se zorientoval podle černého kouře a vydal se směrem k městu. Silnice zde pozvolna stoupala, takže město spočívalo na mírné vyvýšenině. Cizinec se rozhodl vydat se ještě více na východ a pak se stočit v oblouku o sto osmdesát stupňů a k městu se přiblížit krytý okolím. Koneckonců dým jako tenhle nikdy nebývá dobrým znamením a cizinec nehodlal projít hlavní branou přímo do spárů případného nebezpečí. Když měl černý dým téměř za sebou, zamířil ostrým obloukem směrem na západ, zpět k dýmu. Před sebou uviděl nejasně se rýsující kovové obrysy. Po chvíli rozeznal jakási obytná vozidla. Pohled skrz dalekohled mu ukázal, že všude okolo jsou roztroušena dřevěná sedadla, kovové popelnice a spousta odpadků. Před zrezavělým plotem, který místo zřejmě původně odděloval od okolí, zahlédl zohýbanou a zrezavělou ceduli s nápisem Mojave Drive-In. Další odpočívadlo. Doufám, že tady nečeká žádné srdečné přijetí, pomyslel si cizinec. Poté, co se protáhl zjizveným drátěným plotem a otočil se k západu, zcela jasně uviděl, že mastný černý dým se zvedá přímo ze středu města. Teď ještě najít nějaký vyvýšený místo, abych to mohl líp obhlídnout. Slunce na jasné obloze se od doby, kdy se cizinec kolem pozdního rána vydal k Niptonu, posunulo od svého nejvyššího bodu, který zaujímalo kolem jedné hodiny, směrem k západu a značilo tak, že světla už nijak moc nezbývá nanejvýš tak pár hodin. Ne, že bych se bál tmy, ale lepší na základnu dorazit se soumrakem, než se ploužit nocí.

Cizinec se rozhlédl a hledal vyvýšený bod, aby mohl zahájit pozorování. Obytná vozidla nebyla dost vysoká, v okolí města sice byly skály, ale jen na západě a výhled z nich zakrývala vysoká budova ve středu městečka. Cizincův pohled se zastavil na jednom z dřevěných domů, který byl dostatečně daleko od středu města a přitom se pyšnil širokým cihlovým komínem. Vedle něho navíc čněl kmen větrem těžce zkoušeného stromu s holými větvemi, který ovšem vypadal, že je v něm stále síla a že cizincovu váhu hravě unese.

Cizinec tedy využil větví a hbitě vyšplhal na střechu domu, kde zaujal pozici vleže krytý komínem. Vytáhl dalekohled a jal se ho upravovat. Na čočky nastavil clonu, aby skla neodrážela svit ještě stále jasného slunce směrem k nechtěným očím. Skrze clony se mu sice naskytl lehce zatemněný pohled na okolí, ale na to, aby viděl, co je zdrojem mastných chuchvalců kouře valících se k nebi, téměř nepotřeboval dalekohled. Přímo před budovou městské radnice uprostřed náměstíčka čněla vysoká matně hořící hranice, z níž se onen dým valil. Teď, když byl cizinec dostatečně blízko, nejenže zjistil, že barva kouře je pravděpodobně způsobená palivem – starými pneumatikami – ale také ucítil hrozný zápach. Zápach, který ačkoli nepochybně pocházel z pálící se gumy, skrýval na pozadí podivnou, ale charakteristickou vůni. Vůni, která připomínala pečené maso. Cizinec lépe zaostřil a podíval se do blízkosti hranice. Tak proto ten mastný dým. Pálící se pneumatiky sice dýmu stoupajícímu z ohně propůjčovaly dusivě temnou barvu, ale právě mastnota z nespáleného tuku a nasládlá vůně rozhodně značila, že na hranici nehoří jen pneumatiky. Když cizinec vedle hranice spatřil kosti, vytřeštil oči, neboť ty těžko pocházely ze zvířete. Až po chvíli, kdy byl cizinec schopen odtrhnout od hrozného výjevu oči, začal vnímat i zbytek hrozné scenérie. Hlavní ulice byla lemovaná dřevěnými kříži, na nichž ovšem spočívala jen mrtvá těla. Už to nebyli sténající lidé, kteří krom vysílení vypadali, že jim nic moc nechybí. Cizinec věděl, že doba přežití byla jen otázkou síly, protože právě síla svalů byla tím jediným, co drželo ukřižované při životě. Jakmile se nechali přemoci únavou a uvolnily svaly, začali pomalu, ale jistě směřovat ke smrti udušením, což bylo zřejmě úmyslem jejich mučitelů, kteří zde ještě prodlévaly jakoby pyšní na své dílo. Až teď si tedy cizinec všiml, že krom mrtvol město ‚obývají‘ i živí strůjci masakru. Cizinec zatnul pěst tak, až mu zbělely klouby. Sám tady stejně nic nezmůžeš, musíš se vrátit a oznámit, proběhlo mu hlavou. Znovu se tedy zahleděl na hroznou scénu a vnímal detaily. Před budovou stálo několik mužů v červeném a hnědém brnění s černou suknicí a vysokými botami. Hlavu většiny z nich kryla kulatá přilba a obličej jim zakrývaly tmavé kusy látky. Všechno dohromady mělo tvořit jakousi uniformu. Většina z ozbrojenců třímala kopí a u pasu jim visely velké nože. Cizinec napočítal sedm mužů. Jeden z mužů se ovšem od ostatních lišil. Jeho přilba byla jiná než ostatní. Ta jeho byla ozdobená kůží z vlčí hlavy. U jeho nohou navíc ležela dvojice hrozivě vypadajících huňatých zvířat. Vypadaly na křížence psa a vlka. Za mužem, pravděpodobně velitelem, vlála dvojice identických na dřevěné tyči upevněných zástav. Zástav, na nichž byl zobrazen zlatý býk na červeném poli. Cizinec ještě chvíli zíral na dílo sedmi ozbrojenců, oči doširoka otevřené. Když si místo pozorně prohlédl, hledaje jakékoli detaily, které by mohli zajímat někoho ze základny, podíval se na nebe. Slunce se nachýlilo ještě více k západu. Je čas vypadnout. Když s sebou hodím, mohl bych být zpátky na základně ještě před západem slunce. Cizinec se vydal zpět na základnu stejnou cestou, kterou přišel.

 

Ghost se ve večerním soumraku naskytl podobný pohled jako brzy ráno téhož dne. Z údolí svižným krokem stoupala postava oděná v cestovním plášti s batohem a puškou na zádech. Cizinec se vracel. Když byl už téměř na vrcholu kopce, ale stále ještě poměrně daleko na to, aby bylo možno detaily pouhým okem, Ghost v puškohledu své zbraně zahlédla cizincovu zvednutou v pozdravu. Možná je to lehkomyslnej blázen, ale vypadá to, že se o sebe dokáže docela postarat, pomyslela si Ghost.

 

Po pár minutách se cizinec objevil u pozorovatelny. Ačkoli se snažil pohybovat stejně neslyšně, jako když sem zamířil poprvé, Ghost už na něj čekala, takže tentokrát se mu ji překvapit nepodařilo. „Takže?“ přešla Ghost rovnou k věci.

„Myslím, že to ani nechcete slyšet,“ promluvil skrze vysušené rty cizinec.

„Nemyslíš, že kdybych se nechtěla dozvědět, co se stalo v Niptonu, tak bych tě tam neposílala? Tak ven s tím. Cos tam viděl?“

„Hranici a kříže,“ odpověděl cizinec.

„Cože?“

„Říkám, že tam byla hořící hranice a šest křížů s šesti těly. Před radnicí stálo pár ozbrojenejch chlápků, který vypadali, že si užívaj dobře odvedenou práci. A abych nezapomněl. Před radnicí visely prapory. Zlatý býk na červeném podkladu,“ dokončil cizinec obšírnou zprávu.

„Sakra, Legie,“ vyhrkla Ghost.

„Předpokládám, že ste si nemysleli, že tam někdo jen pálí knihy“, podotkl cizinec.

„Měli jsme tušení, ale Jackson chtěl důkaz, takže bylo třeba potvrdit, co se tam stalo“ ignorovala Ghost cizincovu poznámku. „Jdi do Kasáren za rangerem Jacksonem a řekni mu, že tě posílám. Poznáš ho snadno. Nasranej chlápek v klobouku a s knírem,“ ulevila si Ghost. „Pověz mu všechno, cos viděl.“

„Dobře.“

„A možná, že když hezky poprosíš, uroní něco z přebytečných zásob.“

„Díky za tip.“

„Tady Ghost. Rangere, posílám vám toho, co jsme vyslali do Niptonu. Zrovna se vrátil,“ promluvila Ghost do vysílačky.

„Hm,“ zavrčel, možná méně podrážděně než obvykle, Jackson.

 

Cizinec se tedy vydal směrem do nitra základny. Po levé straně brány stály dvě nízké budovy. První z nich nesla nápis BAR a v druhé cizinec podle vlajky s dvouhlavým medvědem poznal kasárna místní posádky. Když vstoupil dovnitř, spatřil za stolem úředně vypadajícího muže v uniformě NCR a zeleném baretu. Voják si ho zvědavě přeměřil a zeptal se: „Pokud chcete opravit vybavení, budu potřebovat vyplnit tenhle formulář a samozřejmě uhradit příslušnou částku. Pokud chcete koupit zásoby, budu potřebovat vyplnit jiný formulář a …“ nedokončil voják větu.

„Promiňte, ale nic z toho nepotřebuju. Ghost mě posílá se zprávou pro rangera Jacksona,“ snažil se úředníkův monolog přerušit cizinec.

„Aha. V tom případě chodbou doleva a poslední dveře napravo.“

„Díky,“ odbyl cizinec úředníka s úsměvem a vydal se avizovanou cestou. Dveře do kanceláře byly otevřené, ale cizinec i přesto zaťukal na rám dveří. „Jo?“ ozvalo se zevnitř.

„Posílá mě Ghost,“ začal cizinec a vstoupil do místnosti. Ranger Jackson zvedl oči od zprávy, která mu ležela na stole a vrhl směrem k cizinci netrpělivý pohled. Když cizinec spustil pohled z Jacksonovy tváře, která vypadala, že nikdy nevyloudí ani náznak úsměvu, všiml si, že v kanceláři stojí ještě jeden muž. Z jeho větrem ošlehané tváře a temných očí vyzařovala tvrdost. Z jeho postavy oděné v kevlarovém brnění, maskovacím plášti a pískových kalhotách zase uvolněná sebejistota. Mužova pravá ruka spočívala vedle pouzdra s revolverem připevněným na boku, levá držela v ruce helmu s obličejovou maskou připomínající přízračnou lebku. „Tak to vyklop, mladej? Nemám na práci jen tebe,“ vyštěkl rozzuřeně Jackson, protože nesnášel, když ho někdo zdržuje. „Uklidni se, Jacksone,“ zvolal hlubokým hlasem plným nesporné autority muž vedle rangera Jacksona. „Měl bys být rád, že se na tu práci vůbec někdo našel.“

„Hmpf,“ odfrkl si nevrle Jackson a vrhl na cizince netrpělivý pohled.

„Město bylo přepadený. Podle toho, co jsem viděl, tak ty co měli štěstí, jen ukřižovali před radnicí. No a co se týče těch, co měli smůlu, předpokládám, že vám asi došlo, odkud mohl pocházet ten kouř. Upálili je zaživa. Parchanti,“ zatnul cizinec pěst a odplivnul si. „Město hlídalo pár ozbrojenců se symbolem zlatého býka na červeném poli a v jejich čele stál chlápek s vlčí kůží na hlavě.“

„Legie!“ vyhrkl Jackson.

„Frumentarius!“ přidal se muž vedle Jacksona. Oba na sebe pohlédli, a když Jackson na muže kývl, ten odešel z místnosti. „I když nepřinášíš dobrý zprávy, stejně děkuju. Teď alespoň víme, co se tam stalo,“ řekl Jackson.

„Musel to bejt masakr, rangere. Tohle se přece nemůže stávat,“ odvětil cizinec. „To, co se tam stalo, není správný.“

„Skoro nic v tomhle světě není správný. A Pustina je krutej nepřítel. Víš, mladej, ty ani já s tím nic neuděláme. Díky rozkazům shora mám svázaný ruce. A ty nevypadáš na to, že by sis chtěl hrát na hrdinu.“

„Je rozdíl mezi hrdinstvím a šílenstvím. A tohle zavání spíš šílenstvím,“ přiznal cizinec.

„No, ale málem bych zapomněl na tvoji odměnu,“ řekl Jackson.

„Dokonce i poslové špatnejch zpráv dostávaj odměny?“ otázal se cizinec.

„Pokaždý nemůžou bejt jen dobrý zprávy,“ podotkl Jackson a dodal: „Ale předpokládám, že si to nedělal jen z nezištný lásky k bližnímu.“

„Jste cynik, rangere, víte to?“ odvětil cizinec.

„Jo, možná, ale pokud si od Pustiny neudržuješ odstup, sežere tě zaživa,“ odpověděl Jackson a změnil téma. „Můžu ti dát pár přebytečnejch zásob ze skladu.“

„Zásoby už jsem si zajistil, rangere. Přivítal bych spíš nějakou munici, pokud ji máte nazbyt.“

„Myslel jsem, že si spíš průzkumník než bojovník,“ podivil se Jackson.

„Víte, rangere i průzkumník se musí někdy bránit a munice není zrovna levná.“

„Chápu. No, řekni kapitánovi Knightovi ve skladu, že tě posílám a vyber si.“

„Kapitánovi Knightovi?“ otázal se cizinec.

„Podivín v zeleným baretu, nemůžeš si ho splést.“

„Díky, rangere. Náhodou nevíte, kde bych tu našel místo na přespání? Hodlám vyrazit brzo ráno,“ zkusil cizinec.

„Chlapče, nejsme žádná noclehárna. Zkus se zeptat Lacey v baru,“ navrhl Jackson.

„Ještě jednou díky.“

„Padej, než si to rozmyslím,“ zavrčel Jackson. Cizinec se tedy vydal do skladu za úředníkem v uniformě a vyžádal si munici do své pušky. Pak vyšel z budovy a zamířil do baru, aby zjistil nějaké novinky a po dlouhé cestě si zkusil zajistit spaní ve skutečné posteli.

 

Jakmile cizinec opustil Jacksonovu kancelář, vrátil se dovnitř muž v brnění a plášti, Roy Vasquez. Bývalý pouštní ranger a teď veterán mezi NCR rangery. Jeho uvolněnost a klid nahradil sálající vztek. „Chci, abys s tím něco udělal, Jacksone,“ začal Vasquez.

„Víš, že nemůžu, Royi. Základna je uzavřená. Mám zákaz vysílat patroly, dokud nedostanu nějaký posily,“ odvětil Jackson.

„Jo? A kdy to bylo naposled, když si nějaký dostal? Měsíc? Dva?“ vyhrkl Vasquez. „Uvědomuješ si, že tam pravděpodobně zabili i pár našich?“

„Oficiálně tam jednotky NCR nebyly umístěný…“

„Seru ti na oficialitu, Jacksone. Dobře víš, že se tam chlapi ze základny chodili občas bavit. Pokud to těm parchantům z Legie jen tak projde, příště si troufnou ještě víc,“ přerušil Jacksona Vasquez.

„Co jsem říkal, pořád platí. Dokud nedostanu rozkazy, nemůžu s tím nic dělat.“

„Sakra byl tam i můj bratr. Čteš vůbec hlášení o pohřešovanejch,“ rozzuřil se Vasquez.

„Oficiálně je přece základna uzavřená,“ zopakoval Jackson.

„Tak to si asi jedinej, kdo si to myslí. Jestli s tím něco neuděláš ty, tak bude muset někdo jinej.“

„Opatrně, Vasquezi. Nedělej nic, čeho bys litoval,“ upozornil Jackson.

„Už se stalo,“ ukončil Vasquez rozhovor a vyšel z kanceláře. „Zkurvenej byrokrat. Ten snad chodí i na hajzl až když dostane rozkaz,“ zanadával si pro sebe Vasquez. Vasquez prošel kasárnami a vydal se směrem k baru. Měl pár otázek, na něž hledal odpovědi.

 

Když Vasquez vešel do baru, zpoza barového pultu mu pokynula na pozdrav Lacey. Vasquez barmančin pozdrav opětoval a rozhlédl se po místnosti. Z obvyklé šedi místního vojenského osazenstva vyčnívaly jen dvě osoby. Vlastně jen jedna, opravil se Vasquez. Žena v klobouku jménem Rose, která přišla o svoji karavanu a tedy i živobytí, takže tu trávila tolik času, že už bylo možné počítat jí ke stálému ‚vybavení‘ výčepu. Vzezření druhé osoby, vysokého muže bavícího se s barmankou, bilo do očí. Ačkoli byl jeho oděv pokrytý vrstvou pouštního prachu, i přesto pod tímto tenkým filmem nečistoty téměř zářil novotou. Jakmile si muž všiml, že barmanka komusi kyne na pozdrav, obrátil se, aby si příchozího prohlédl. Právě jeho Vasquez hledal, byl totiž přesvědčený o tom, že cizinec Jacksonovi neřekl úplně všechno. „Čekal jsem, kdy se objevíte, rangere,“ začal cizinec s úsměvem.

„Asi si myslíš, že si chytrák, co?“ zabručel Vasquez nevrle.

„Víte, rangere, nejste první, kdo to říká,“ odvětil cizinec.

„Nelíbíš se mi,“ poznamenal Vasquez.

„Ani v tomhle nejste první,“ zazubil se cizinec a výmluvně ukázal na jizvu na čele, kterou nepochybně způsobil projektil palné zbraně. „Jen doufám, že tentokrát to tak daleko nezajde.“

„Hmpf,“ odfrkl si Vasquez. Když si cizince ještě jednou prohlédl, zjistil v jeho postoji nedbalou uvolněnost, ale zároveň také ostražitost, kterou disponoval i on sám a která byla vlastní těm, kteří už v Pustině něco zažili. No, nic člověka nepoučí tak jako díra v hlavě. Tedy pokud to přežije.

„Co Vás sem přivádí, rangere?“ otázal se cizinec s pobaveným úšklebkem. Vasquez na cizince vrhl udivený pohled, ale náhle nevěděl, co říct. „Ale no tak, rangere,“ pokračoval mladík. „Oba víme, že zrovna nepatříte k lidem, co všechno dělaj rádi podle učebnice a předpokládám, že takový lidi zrovna nemilujete.“ Vasqueze na mladíkovi něco zneklidňovalo, ale zároveň mu připomínal někoho, koho znal. Jeho před mnoha lety.

„Sakra, to je to tak poznat?“ divil se Vasquez.

„No, upřímně řečeno, je.“

„Legie mi zabila bratra a ta kancelářská krysa ani nehne prstem,“ rozčílil se Vasquez.

„Takže představa jeho hlavy, ulice a psů by se Vám docela zamlouvala, ne?“ pronesl cizinec žertem. Vasquez si na chvíli představil popisovaný obraz a uchechtl se. Zároveň taky trochu vychladl. „Víš, chlapče, Jackson je vpodstatě dobrej chlap. Jeho problém je, že už dlouho nebyl v akci a jeho válka už spoustu let probíhá jen na papíře,“ podotkl Vasquez.

„Vy jste si sem ale nepřišel povídat, rangere. Chcete informace“ konstatoval cizinec.

„Chci pomstu,“ odvětil Vasquez.

„No, taky mám ještě pár nesplacenejch dluhů. A kulku, která čeká na svýho majitele.“

„Přesně to mám na mysli.“

„Tak to si rozumíme,“ podotkl cizinec a pokynul Vasquezovi ke stolu.

 

„Neřekls mu všechno,“ podotkl Vasquez.

„Nevypadal, že by ho to až tak zajímalo, ani že s tím hodlá něco dělat,“ odvětil cizinec.

„Hm. Na to, že Jacksona neznáš, si ho docela odhadl. Oficiálně totiž nic neudělá. A slovo neoficiální Jackson nemá ve slovníku. Tak to vyklop.“

„Na náměstí stálo sedm chlapů, včetně velitele. Taky s sebou měli dva psy,“ řekl cizinec.

„To je všechno?“ otázal se Vasquez. „Jen sedm chlapů a dva psy? To mi chceš říct, že to zvěrstvo, cos popisoval Jacksonovi, napáchalo sedm chlapů?“

„Netvrdím, že jich nebylo víc, rangere. Pravděpodobně jich bylo mnohem víc. Říkám jen, že víc jsem jich neviděl. Ostatní třeba odešli a tihle tam možná zůstali jen proto, aby předali vzkaz.“

„No, já pro ně mám taky vzkaz a věř mi, že se jim nebude líbit,“ zavrčel Vasquez a zvednul se ze židle.

„Rangere?“ ozval se cizinec.

„Jo?“

„Slušná palebná pozice je na střeše domu asi čtyři sta metrů naproti radnici,“ poradil cizinec Vasquezovi.

„Díky za tip,“ řekl Vasquez. „Kdybys něco potřeboval…“ nedokončil Vasquez.

„Momentálně mám všechno, co potřebuju, rangere. Berte to jako laskavost, kterou mi třeba někdy vrátíte,“ odvětil cizinec. Pak se zvedl a odešel k baru, aby se dal do řeči s Lacey. Vasquez zakroutil hlavou, ale neprotestoval. Musel se připravit, aby vyrazil ještě před svítáním.

 

Ze základny se Vasquez vydal tři hodiny před svítáním. U brány ho nikdo nezastavil. Jeho ne. Vasquez zvolil svižnější tempo, aby se do Niptonu dostal, ještě než sluneční paprsky ozáří obzor. Slunce totiž bude potřebovat až v pravou chvíli. Nezdržoval se tím, že by volil bezpečnou trasu, ale vydal se po silnici přímo k Niptonu. Když se blížil k Niptonské barikádě a spatřil, jak z rozvalin stoupá kouř z ohniště, ani nezaváhal a pokračoval dál. Kevlarová zbroj se zašlým znakem Pouštních rangerů budila nejen respekt, ale díky uzavřené helmě s filtrem, která svým vzezřením připomínala lebku a zejména díky pověsti, kterou tito osamělí bojovníci měli, také hrůzu. Vasquez prošel přímo kolem barikády, aniž by se dočkal útoku ze zálohy. Na zádech ovšem cítil pohledy Šakalů, kteří ho nepochybně pozorovali.

 

Když Vasquez dorazil k městu, stejně jako cizinec použil ke vstupu do městečka jedné z děr v drátěném plotu, který odděloval Mohave Drive-In od okolní krajiny. Poté, co se na místě zorientoval – než sem přišla Legie, pár domů, z kterých teď zbývaly jen trosky ještě stálo – jeho pohled utkvěl na domě, který mu popisoval cizinec. Pamatoval si, že v domě se dřevěnou sedlovou střechou, jehož vrcholu vévodil široký komín, bydlel místní šílený vynálezce. Tenhle chlápek byl posedlý představou, že mu chce někdo ukrást jeho tajnou formuli. Vasquez pomocí stromu, který, spíš než aby rostl, živořil hned vedle domu, vylezl na střechu a vytáhl puškohled. Na to, aby viděl, že ze středu města stále stoupá černý dým, ho sice nepotřeboval, nicméně Vasquez potřeboval získat veškeré detaily. Ze zad si sňal odstřelovačskou pušku a nasadil na ni puškohled. Ačkoli si byl téměř jistý, že ji nebude potřebovat, přesto před optiku nasadil clonu. Krom pušky totiž bude jeho největší zbraní právě sluneční úsvit. A samozřejmě také tichost, kterou mu zajistí tlumič, který si tajně vyžádal od kapitána Knighta. Právě tlumič zajistí to, že legionáři budou zcela zmatení a pravděpodobně nebudou tušit, kde je střelec, který si vybírá cíl za cílem a tenčí řady jejich spolubojovníků.

Skrz optiku pušky Vasquez pohlédl směrem do středu města. Pohled, který se mu naskytl, přesně potvrzoval cizincovu zprávu. Vasquez spatřil jak stále ještě kouřící hranici, tak také čtyři kříže, na nichž byly zavěšeny, teď už zřejmě mrtvé, oběti. Scénu ještě doplňovala šestice legionářů a Frumentarius v jejich čele. Frumentariovi se u nohou choulila dvojice hrozivě vypadajících chlupatých psů. Když si Vasquez řádně prohlédl místo, o němž jeho budoucí oběti ani nevěděly, že bude místem jejich smrti a vryl si do paměti všechny detaily, co nejpohodlněji se usadil, přehodil přes sebe plášť a s puškou v ruce zaujal pozici, aby počkal na svítání.

 

Když se Vasquez ohlédl za sebe a spatřil, že v místech, odkud se zanedlouho vynoří slunce, obzor bledne a tma se pozvolna začíná trhat, zaujal palebnou pozici a našel si první cíl.
I přes svou výzbroj, absenci strachu ze smrti a výcvik, který je učí bojovat jako soudržná jednotka, byla totiž největší síla Legie zároveň její největší slabinou. Jednotka bez velitele, pokud se nejedná o veterány, jakými byli například Rangeři, ztratí to nejcennější, co má, to co z ubohých domorodců vytvořilo sílu schopnou konkurovat NCR a porazit desítky kmenů Pustiny – koordinaci. Ani odhodlání vycedit poslední kapku za Caesara nic nemění na tom, že bez vedení jsou Caesarovi legionáři jen obyčejní divoši. Usekni hadovi hlavu a dívej se, jak se zbytek jeho těla jen bezmocně svíjí. A ačkoli si Vasquez nemyslel, že legionáři, kteří hlídali pohřební hranici Niptonu by byli úplně čerství rekruti, přesto podle jejich vybavení poznal, že se rozhodně nejedná o zkušené veterány. A Roy Vasquez nechtěl jen useknout hadovu hlavu, ale zabít každý segment jeho těla.

 

Vasquez si protáhl prsty a přiložil ukazovák na spoušť pušky. Pak zpomalil dýchání a připravil se na výstřel. Přesně v momentě, kdy obzor a Vasquezova záda začaly ozařovat první paprsky slunce, zvedl Frumentarius ruku, aby si zaclonil oči. Vasquezovi připadalo, jakoby hleděl přímo na něj. Ještě jeden nádech, pak zastavit dýchání a stisknout spoušť. Pohlédl k němu právě ve chvíli, kdy Vasquez pozvolna zvýšil tlak v ukazováku natolik, že stiskl spoušť. Projektil opustil hlaveň zkrášlenou tlumičem, aby urazil vzdálenost několika stovek metrů asi za půl vteřiny a zabořil se cíli doprostřed čela.

Vasquez slyšel výstřel jako téměř neznatelné syknutí a byl si jistý, že ve vycházejícím slunci ho jeho nepřátelé nebudou schopni rozeznat. Vasquez měl několik vteřin času, než se legionáři vzpamatují z počátečního šoku a budou reagovat věrni svým instinktům, ale bez rozkazů. Právě na to Vasquez spoléhal. Až na dvojici legionářů, kteří se ukryli za domy a zjevně se snažili zahlédnout střelce, se zbytek skupiny vrhl směrem, odkud matně tušil zdroj střelby. Dva z nich běžící zhruba směrem k domu, na jehož střeše seděl Vasquez a vybíral si cíle, v odstupu několika málo vteřin skolila přesně mířená rána do čela. Poslední dvě horké hlavy si zřejmě daly dvě a dvě dohromady a navzájem si signalizovali. Jeden z nich se co největší rychlostí rozběhl přímo proti Vasquezovu úkrytu. Druhý zvolil cestu oklikou a snažil se krýt. První z útočníků byl nepochybnější, protože by Vasqueze zaměstnal a on byl tak neměl čas sledovat druhého. Právě proto musel zemřít jako první. Sykl další výstřel a k zemi se sesulo již čtvrté tělo, které dopadlo do prachu na obličej. Jackson začal propátrávat okolí a hledat další cíle. Dvojice legionářů, která se hned poté, co padl k zemi jejich velitel, běžela schovat, vyhlédla ze svých úkrytů a začala střílet z pušek. Vasquez na chvíli zatnul zuby, ale poté co zjistil, že nepřátelé jen tuší, kde by mohl být a pálí prakticky naslepo, takže ho projektily jejich zbraní nemůžou ohrozit, si oddechl a zazubil se. Není nad to, když plán vychází tak, jak má. Tyhle dva ho bezprostředně neohrožují. Ze čtveřice útočníků, která se předtím rozběhla zhruba směrem k němu, zbýval ještě jeden, který viditelně ochladl a i nadále se snažil Vasquezovi přiblížit krytý mezi domy, zatímco jeho dva zbývající kolegové spustili na Vasqueze ‚umlčovací palbu‘, pravděpodobně z loveckých pušek. Vasquez musel přiznat, že na to, že musel legionář improvizovat, nebylo jeho řešení zcela hloupé. Nicméně kdyby s ním přišel dřív, když byl mrtvý jen jeho velitel, možná by mohl on a jeho spolubojovníci taktiku použít efektivněji. Teď byl ale sám jen nedostatečně krytý palbou a jak se ukázalo za pár vteřin i okolím. Legionář se sice k Vasquezovi značně přiblížil, ale neměl nic, čím by ho, i když na zmenšenou vzdálenost, mohl ohrozit. Navíc neuváženě trochu povystrčil hlavu zpoza krytu budovy. Vasquezovi právě ten okamžik stačil na to, aby legionáře potrestal za jeho chybu. I pátý Vasquezův výstřel si našel cíl a další z legionářů padl s prostřelenou hlavou tváří zemi. Za rachotů výstřelů, které střídavě burácely z pušek dvou zbývajících legionářů, ale sotva zasáhly ‚Vasquezův‘ dům, si Vasquez pomyslel, že by legionáři udělali lépe, kdyby se dali na útěk. Ne že by plánoval jim tu šanci poskytnout. Vasquez sice slyšel střídavě se ozývající výstřely, ale ani přes optiku nebyl teď při úsvitu schopen rozeznat zcela přesně určit pozici nepřátel. Proto před optiku pušky nastavil clonu. V tu chvíli okolní svět při pohledu skrz optiku pušky ztmavl. Pološero narušovaly jen drobné záblesky a sotva svit plamenů. Vasquez se soustředil na jeden ze zdrojů záblesků.
Sice věděl, že bude muset střílet ne úplně najisto, ale bez toho, že by změnil pozici a tím se prozradil, to muselo stačit. Předpokládal, že střelec používá alespoň zběžně mířidla a že jeho hlava je tedy asi mezi dvaceti a třiceti centimetry nad rovinou hlavně.
Znovu pozvolna tiskl spoušť, dokud z pušky nevyšel výstřel. Projektil střelce téměř neomylně zasáhl nad kořen nosu, takže posledního legionáře, který chtěl zrovna spolubojovníkovi říct, že je možná na čase zmizet, pokropila sprška krve a úlomků kosti. Tohle bylo i na tak otrlého zabijáka, jakými příslušníci Legie nepochybně byli, trochu moc. Zvedl se proto z úkrytu a chystal se z jatek, která se tu odehrávala, utéct. To bylo to poslední, co v životě udělal. Vasquez hned potom, co zasáhl jednoho ze střelců, sundal z puškohledu clonu, aby tak zase získal nezatemněný výhled skrz optiku zbraně. Čekal totiž přesně to, co se také stalo, že poslední legionář zpanikaří a odhalí tak svůj úkryt. Vasquez podle předchozích záblesků věděl, že střelci se ukrývají někde blízko sebe, takže zamířil pušku zhruba do míst předpokládaného úkrytu druhého střelce. Ten ho nezklamal. Když se totiž z míst poblíž mrtvoly prvního střelce vynořil poslední přeživší legionář, netrvalo Vasquezovi ani půl vteřiny než pečlivě zamířil a naposledy vystřelil. Legionář totiž namísto toho, aby se dal na zběsilý útěk, na chvilku zaváhal. Střela legionáře zasáhla na kousek nad pravé oko a stejně jako předchozích šest projektilů svou oběť ihned usmrtila. Vasquez zhluboka vydechl, ale pak se jal pozorovat okolí, jestli nezachytí nějaký další pohyb. Když jeho pohled skrz optiku pušky spočinul na mrtvole velitele legionářů – frumentaria. Jelikož městečko, které bylo ještě před chvílí zaplněno rachotem výstřelů, zcela ztichlo, odvážila se z úkrytu i dvojice psů. Pak se pomalu a váhavě vydali směrem k mrtvole svého pána. Nejdřív mu začali olizovat dlaně.
Když k jejich zjevnému smutku nereagoval, počali mu olizovat obličej. A když ani to nepomohlo, začali oba psi táhle výt. Vasquez celou scénu pozoroval skrz optiku své pušky a v porovnání s tím, čeho byl Nipton v poslední době svědkem mu připadala mu tento projev věrnosti a smutku připadal až paradoxní. Vasquez z pušky sundal tlumič a vystřelil pár metrů od dvojice zvířat, aby je vystrašil. Psi, kteří mezitím přestali výt a věrně se usadili u mrtvoly svého mrtvého pána, byli nenadálým hlukem zjevně rozrušeni, protože se zvedli a všechny čtyři a nerozhodně čekali. Vasquez z pušky sundal puškohled a spolu s tlumičem ho uložil do batohu a pak do pušky nabil nový zásobník. Pušku následně umístil do batohu a jal se lézt dolů ze střechy. Když jeho nohy spočinuly na prašné zemi, vytáhl z pouzdra u pasu revolver a vydal se směrem ke dvojici psů. I přesto, že právě zabil sedm legionářů, tyto dva psy se mu, pokud k tomu nebude nucen, zabít nechtělo. Když se Vasquez přiblížil, zjistil, že dvojice ani v nejmenším není vyděšená. Stáli u těla svého mrtvého pána a vrčeli. Vasqeuz si povzdechl a zvedl revolver. Ze zbraně vyšla a střela se zavrtala jen několik desítek centimetrů před dvojici psů. Zvířata byla znovu trochu zmatená a vypadala, jakoby se rozhodovala, co dělat dál. Když se jeden z dvojice psů odvážil udělat krok proti Vasquezovi, Vasquez viděl, že se mu je asi odstrašit nepodaří, střelil psa, který udělal krok k němu,
do přední tlapy. Zasažené zvíře bolestně zavylo a vrhlo na Vasqueze vyčítavý pohled.

Pak se jalo olizovat ránu, která vypadala, že je jen povrchová. Druhý pes na Vasqueze vrhl zuřivý pohled, ale když se k němu obrátila zbraň ve Vasquezově ruce, tázavě zakňučelo a vydalo vyděšen ý štěkot. Odpovědí mu byl štěkot zraněného zvířete. Když se zvířata ‚domluvila‘ vrhla ještě pohled k mrtvole frumentaria a pak znovu k Vasquezovi. Po několika okamžicích, kdy si Vasquez byl téměř jistý, že bude muset obě zvířata zastřelit, se však oba psi rozběhli na sever, směrem z města. Vasqueze zasáhla vlna podivné úlevy a na jeho tváři se objevil úsměv. Ta zvířata si, na rozdíl od jejich pána, nezasloužila jen tak zemřít. Vasquez pohlédl na mrtvolu frumentaria, kterému zela v čele díra a pak se rozhlédl kolem sebe. Čtyři kříže, které lemovaly cestu k radnici, nesly na svých ramenou mrtvé lidské schránky. Vasquez si pečlive prohlédl mrtvé tváře, ale žádná z nich naštěstí nepatřila jeho bratrovi.
Pak ho napadlo prohledat mrtvolu frumentaria. Když se sklonil k mrtvému, zaujal ho řetízek, který měl na krku. Na něm byli čtyři čtvercové přívěšky. Když si je Vasquez prohlédl pozorněji, zjistil, že je na jejich jedné straně dvouhlavý medvěd NCR. Byly to psí známky vojáků NCR. Na druhé známek byla jména a čísla vojáků, které tu Legie zabila. Také na nich byl nápis, který na nich nebyl vyražen, když je jejich majitelé dostávali. Nápis byl do měkkého kovu zřejmě vyryt malým ostrým nožem. Nápis se skládal z pěti drobných písmen a tvořil slovo ‚IGNIS‘. Vasquez si vzpomněl na jednu starou knihu v cizím, kterou kdysi četl jeho otec a na jednu pasáž, kterou mu otec překládal. Ačkoli to bylo již mnoho let, i přesto si Vasquez vzpomínal alespoň na pár slov a jedno z nich bylo slovo, které ho naplňovalo posvátnou úctou. Bylo to právě slovo ‚IGNIS‘. Vzpomínal si, že to znamená oheň. Vasquez potřásl rozzuřeně hlavou. Pokud bylo pravda, co si myslel, tak byli majitelé psích známek vydáni ohni, a tedy upáleni. Když si Vasquez psí známky ještě jednou pečlivě prohlédl, zasáhla ho vlna nepohlcujícího vzteku. Na jedné ze psích známek našel jméno svého bratra. Teď tedy věděl, co se s ním stalo. Ve vzteku Vasquez popadl gladius s těžkou čepelí, který měl frumentarius v pochvě na opasku a dvěma ráznými seky mu oddělil hlavu od těla. V záchvatu hněvu se pohyboval od legionáře k legionáři a činil znovu a znovu to samé, co udělal s frumentariem. Po několika minutách se celý zadýchaný zastavil a podíval se na své ruce. Byl až po lokty zbrocené krví, takže mu špinila i kevlarové brnění. Krvavé řádění Vasqueze trochu uklidnilo, takže začal uvažovat chladně. Pokud tu nechá bezhlavá těla legionářů, budou to případní příslušníci Legie, kteří se sem třeba vrátí, považovat sice za nepravděpodobné, ale možné dílo některého z pouštních kmenů nebo dobře vyzbrojené skupiny nájezdníků. Možná to Legii dokonce odradí, aby si troufla dál tímhle směrem na území NCR. Možná. Vasquez si pomyslel, že rozhodně nemá čas na to, aby kopal čtyři, ať už jakkoli hluboké, hroby, ale zároveň zde těla nechtěl nechat napospas mrchožroutům. Sňal tedy ukřižovaná těla z dřevěných ramen křížů a snesl je k dohořívající hranici. Pak uvolnil trámy, na kterých těla přivázaná a spolu s provazy dřevo přihodil na slabý oheň. Když opodál našel plechový kanystr s hořlavinou, polil trochou dřevěné trámy, které předtím přihodil na hranici a které už počínali lehce olizovat zatím slabé plameny. Zbytkem hořlaviny ze zhruba dvacetilitrového kanystru pečlivě polil mrtvoly ukřižovaných, když je předtím hodil na hranici. Když z hranice vytáhl hořící kus dřeva, pohlédl na mrtvoly ukřižovaných, které ležely nedůstojně naskládané na sobě, aby se dočkaly stejného osudu. „Spočiňte v pokoji,“ pronesl Vasquez obřadně a hodil na těla hořící kus dřeva. Ta okamžitě vzplála jasným ohněm, který bude hořet, dokud nespálí všechnu hořlavinu. A co nespálí plameny živené hořlavinou, pohltí oheň živený dřevem z trámů a zbytek paliva na hranici. Poté, co chvíli hleděl do hořících plamenů, našel u jednoho z dekapitovaných legionářů velký pytel z hrubé látky. Obešel tedy znetvořené mrtvoly a sesbíral hlavy, které byly před několika desítkami minut oddělené od těl. Všechny hlavy, které bez výjimky vydávaly železitý pach krve, uložil do pytle, dal si jej na rameno a vydal se pryč z Niptonu. Tentokrát se ovšem vyhnul barikádě. Nechtěl riskovat to, že by si její ‚obyvatelé‘ mysleli, že se vrací s kořistí. Když kolem barikády prošel v uctivé vzdálenosti, vrátil se zase na silnici a zamířil směrem k základně.

Jackson ucítil ve chřípí pach pouště – nezaměnitelnou křemičitou vůni písku a nakyslý zápach potu. Zvedl hlavu od dokumentů, které pročítal a spatřil, že do jeho kanceláře vchází, bez zaklepání, Roy Vasquez. „Royi, kdes sakra byl?“ zavrčel Jackson k příchozímu. „Už jsem tě chtěl nechat hledat.“

„A kde by mě hledali? V perimetru základny?“ odvětil sarkasticky Vasquez.

„Sakra, Royi, dobře víš, že máme zákaz pohybu mimo základnu,“ zařval Jackson a opřel se naštvaně o stůl. „Takže se ptám znova, Royi. Kdes byl?“

„Lovit škodnou,“ odpověděl Vasquez a hodil Jacksonovi na stůl pytel, z jehož útrob se linul nasládlý zápach. Když Jackson, po pár okamžicích přemýšlení, pytel otevřel, jeho obsah ho posadil zpět do židle, která pod prudkým pohybem namáhavě zaskřípala. Zdrojem zápachu bylo sedm předmětů, které se vykutálely z pytle. Sedm voskově bledých lidských hlav. Jackson zalapal po dechu. Nebylo to sice poprvé, co viděl zmrzačené lidské pozůstatky, ale i tak to nebyl pohled, který by si dopřával rád. Co ho ale zarazilo daleko víc, byla vlčí kůže, která zdobila jednu z hlav. Byla to hlava frumentaria Caesarovi legie, polního agenta největšího nepřítele NCR v Mojave. „Zbláznil ses, Royi?“ vypravil ze sebe Jackson bolestně. „Nejenže si porušil rozkaz o uzavření základny, ještě si vyhlásil válku Legii.“

„My už jsme ve válce dávno, Jacksone,“ odpověděl chladně Vasquez.

„Royi, je mi opravdu líto, že Thomas je nezvěstnej, ale tvoje zatracená trestná výprava nás vystaví nebezpečí, proti kterýmu se momentálně nejsme schopný bránit,“ rozhořčil se Jackson.

„Thomas je mrtvej, spolu s dalšíma třema ho v Niptonu zabila Legie,“ pronesl Vasquez.

„Royi, já to chápu, ale i přesto, rozkazy…“ nestačil dokončit Jackson.

„Tak poslouchej, ty zatracenej úředníku,“ rozčílil se Vasquez a chytil Jacksona za límec uniformy. „Naše válka trvá dýl než ta, kterou vede NCR. Pouštní rangeři vám zachraňovali zadky už před Dohodou. My jsme byli Legii trnem v patě daleko dřív, než NCR vůbec věděla, že Legie existuje. Nejhorší, co se mi může stát je to, že se vrátím k zabíjení tý špíny, co si říká armáda Novýho Říma, na vlastní pěst. Na to nepotřebuju NCR. Takže na mě nedělej bu bu bu.“ Vasquez Jacksona pustil a odkráčel z místnosti. Jackson si třel zarudlé místo na krku, kde ho uniforma před chvílí škrtila. Polkl a znovu pohlédl na hlavy na stole. Kromě jedné, které měla vstřel u kořene nosu, měly všechny ostatní otvor po střele téměř přímo uprostřed čela. Jacksonovi proti jeho vůli vytanula na mysli myšlenka, že hlavy legionářů by mohly ozdobit sousoší před základnou, aby odradily další výpady legie tímto směrem. Ihned myšlenku zaplašil, ale stejně se neubránil pohledu na otvor v čele jedné z hlav. Tohle tedy byla pomsta. Pomsta pouštního rangera.