Báseň

Má hlava byla plná myšlenek a já jsem chtěla napsat báseň. Báseň o duze, o slunci a malinkatých mráčcích, o úsměvech skrze slzy, o snech a o životě. Sedla jsem si ke stolu, vzala čistý papír, ale rýmy ne a ne přijít. "Proč nepíšeš?" ptala jsem se svého pera, "vždyť tě kromě inkoustu plním i svými myšlenkami a sny." Ale pero zakroutilo hlavou a dál si tichounce tančilo na houslovou melodii.

Napsala jsem dva rýmy, které vzápětí letěly zmačkané do kouta. Jak se přitom asi cítily? V jednu chvíli naskáčou na papír, šťastné, že jsou na světě, a vzápětí se jim ten svět zúží na to, co zahlédnou mezi záhyby pomačkaného papíru. Nevadí, za chvíli měly společnost. Vytvořila jsem v tom koutě malé městečko nepotřebných rýmů. Nenapadal mě jediný, který by za něco stál a ani moje pero mi tentokrát neumělo pomoci.

Čím to je, že já, která mám vždycky plno slov, najednou nevymyslím jiný rým než Byla jednou kočka, měla krásná očka? Kdo za to může? Moje pero? Ty? Nebo snad ty? A tak tu sedím, piju čaj a uvažuju v próze. Sedím, přes rameno mi nakukuje mladičká básnířka a korálky nad jejími kotníky hlasitě cinkají, jak se směje... A když popadne dech, odcupitá skládat své verše, protože ona má nápadů vždycky dost.

Možná, že duha nemá ráda básně...