Kyslíkářka

Šel jsem tehdy podchodem, když jsem ji zahlídl. Paprsky zapadajícího slunce pronikající do podchodu ji zářily v blonďatých vlnitých vlasech. Slabý vánek si s jejími lokýnkami pohrával. Tmavě hnědé oči ji z dálky zářily, vyjadřovaly sebevědomý, ďiblíkovství, ale taky jakousi roztomilou plachost a něco neidentifikovatelného. V podchodu byla jediným zářícím bodem, který nemohl nikdo přehlédnout. Když mě spatřila, tak se na mě nádherně usmála, a já roztál, jako Mangun, na rozpálené plechové střeše. Její nádherné zoubky zářily více, než ty počítačově vyretušované z reklamy na Colgate white. Už jsem byl u ní, s přihlouplým úsměvem a nevěděl co říct. Ona na nic nečekala a oslovila mě.

„Dobrý den. Měl byste chvilku čas…“

(v mé mysli slyším zvuk tříštícího se skla)

„Ehmm… ahoj Evo.“

„Jééé, čauky… jak se máš?“

„Filipe.  Mám se… ehm… nepříliš dobře“

„A jo, jsem to ale tele… základka, že?

„Hmm… a pak ještě rok na gymplu.“

„No jo, a ty si pak přešel na tu průmku“

„Na obchodku…“

Nastává pověstná chvíle ticha, myslím, že netrvala ani minutu, nejspíš, jen několik desítek vteřin, ale mě to připadalo jako… no, jako dost dlouhá doba. Já koukal na své tkaničky u bot a Eva nejspíš rozkošně koulela očima, jak to dělává vždycky, když nevěděla, co má říct, znám ten její pohled, hlavně z dob, kdy stávala před tabulí.

„No, a co děláš teď?“ Prolomila ticho Eva

„Studoval jsem, na masárně, no, ale nedostudoval, makám v Tescu“

„Jako za kasou?“

„Doplňuju zboží, ale né u Vaňkovky, v Avionu.“

„Aha.“

„A copak provádíš ty?“

„No, já studuju, ekonomii, na UK.“

„To máš fajn, a jak to jde? A co tady jako děláš?“

„V Práglu je to fajn, bydlím tam se ségrou v bytě, víš. Ještěže tak, já bych asi koleje nedala, no mám teď volno, víš, individuální studijní plán.“

„Aha“

(opět chvíle ticha)

„No víš a vážně, by si nechtěl ten tarif, já bych za to dostala čtyři kila, víš. A ono to jako fakt je výhodné, jinak bych ti to nenabízela…“

„Hmmm“

„Volání v síti bys měl za 3,50 eSeMeSky za 1,50 paušál…“

A vykládala mi tu skvěle naučenou řeč, sem tam se na mě mile usmála, sem tam si pohrávala s vlasy a byla pořád rozkošná, jistě jsou to jen nacvičená gesta, která zvyšují prodej, ale já jsem ji to naprosto baštil. Koukl jsem na její kůzlátka, která byla uvězněná v tmavě modré halence, která je víc odhalovala, než zahalovala. Jsou krásné, ani velké ani malé. Všimla si, kam se dívám, a tak jsem rychle uhnul pohledem, ale nevypadala, že by ji to vadilo, spíš naopak, zatvářila se lehce koketně a svou řeč vůbec nepřerušila. Obsah jejich slov mi unikal, ale stejně mně bavilo poslouchat ji. Z poblouznění mě opět vtrhl ozvuk tříštícího se skla…

„Měl byste teda zájem?“

„Můžeš mi tykat“

„Jéé… sorry…ehm …, to je asi blbé že, tak dlouho jsme se neviděly a já ti tady nabízím nějaký podělaný tarif.“

„No…“

„Tak nic, no, já už budu muset zase pracovat… na někom jiném…“ (úsměv)

A pak, ani nevím, co mě k tomu vedlo, asi jsem prostě jen nechtěl, aby odešla, a tak jsem řekl:

„No, já bych to možná zkusil“

„Fakt? To by bylo super, však do tří měsíců to můžeš zadarmo zrušit, když se ti to nebude líbit.“

A tak si něco vypsala z mé občanky, a já ji podepsal nějaký papír, a taky jsem ji poprosil o její telefonní číslo - kdybych třeba potřeboval poradit něco ohledně toho tarifu – a ona mi ho napsala na okraj smlouvy.

Po třech dnech jsem ji zavolal a šli jsme spolu na kafe. Teď už spolu chodíme tři měsíce a jedeme spolu na prodloužený víkend do Paříže, autobus má zpoždění, ale mě to vůbec nevadí…

 

O čtyři měsíce později

Byl by to krásný konec, ale pravda je taková, že jedu šalinou z provozovny O2, kde jsem zaplatil pětikilo za pozdní zrušení smlouvy, protože jsem na to samozřejmě zapomněl.

Evě jsem sice zkoušel psát, třikrát, jednou šla někam s kámoškou. Podruhé šla do kina s přítelem (moje srdce krvácelo, ale ostatně co jsem čekal? Jak mně mohlo napadnout, že by neměla přítele?). No a potřetí jsem ji napsal, jen proto, aby si nemyslela, že ji chci jen sbalit. Já bych si s ní vážně jen tak rád pokecal (teda aspoň myslím), vždyť když nad tím tak přemýšlím, tak za ty roky, co se spolu známe, jsme spolu nikdy vlastně nemluvily. Občas po mě chtěla něco do školy, jednou jsme spolu kouřily před školou a pomlouvaly jsme asi Schmida (matikář), nebo někoho jiného, ale jinak vůbec nic. Každopádně potřetí se musela učit.

Nechal jsem tedy Evu Evou, zůstáváme na tom stejně jako doposud. Byly jsme spolužáci, někdy se třeba zase potkáme a pozdravíme se. Tak už to asi bývá se spolužáky a spolužačkami ze základky.

Tramvaj projíždí okolo hlaváku, a já jsem zahlídl Evu, mluví s nějakým kuřákem, nejspíš mu nabízí nějaký super výhodný tarif, a myslím, že mu ho i prodá. Tramvaj už zatáčí, a tak jsem si Evu ani nestihl pořádně prohlédnout, určitě ale vypadala hezky.