Láska

„Láska“ to slovo slyšel každý z nás. Je to jedno z nejčastěji používaných slov na světě. Ale co to vůbec je ta láska?
Je to pouze nějaká hormonální disbalace vyvolaná na základě chemických podnětů, které vylučuje jiné tělo? Tuto variantu nám předkládají chemici, medici a jiní vědci a dokazují to spoustou výzkumů. Někteří prohlašují, že dokonce objevili látku, která je za to zodpovědná. Ta chemikálie prý zapříčiňuje, že jediné na co jsme schopni myslet je jedna určitá osoba, která u nás tento chemický vzruch vyvolala. Je pro nás jako droga. Výzkumy, ale uvádějí, že tento stav může trvat maximálně 2 nebo 3 roky. Pokut stav milování osoby pokračuje i nadále, mluví o tzv. „Návyku na osobu“ a uvádějí to jako negativní psychologický jev (nutno uvést, že za negativní považují naprostou závislost na jedné osobě, což může způsobit např. neschopnost navázání vztahu s druhými).
Nechci se teď pozastavovat nad tím jestli je dobré, nebo špatné milovat z celého srdce jednu osobu, ale nad smyslem tohoto výzkumu. Co nám dokázal? Že láska souvisí s chemií? Vždyť spousta lidí miluje nejenom ostatní lidi, ale i zvířata a věci, nebo dokonce jenom pocity. Pokud dokážu posoudit, tak tyto věci nás nejsou schopny ovlivňovat chemií. Ale přesto je milujeme. Přesto bez nich spousta z nás nemůže žít. Tak proč je milujeme? Protože za láskou není žádná chemie, za láskou je jen náš život. Protože vše co v životě děláme, je protože někoho, nebo něco milujeme. Ať je to přítelkyně, dobrý pocit z úspěchu, nebo třeba náš život. Zkuste se nad tím zamyslet.. Proč je tady spousta z nás? Protože milujeme své životy. Dokážu si představit spoustu argumentů proti, např. : „Co miluji , když umývám to odporné nádobí?“ Co třeba svou matku, které tím ulehčíš, nebo čistotu,a nebo hru na počítači, kterou ti dovolí po práci. Není tomu tak….